POZNÁMKA RECENZENTA

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

Poznámka recenzenta:

 

Pavel Čepický (MUDr., PhDr., CSc., nejen pro mne osobně také DrSc., autor téměř 400 publikací, z nich 4 monografií) poslal tuto svou více než půl roku starou recenzi, napsanou původně pro nakladatele, do redakce Psychosomu v červenci 2012, krátce poté, co si s určitým zpožděním přečetl pochvalnou recenzi té samé knihy od Vladislava Chvály (MUDr.). V původním znění byla recenze dlouhá, ale autor z důvodů, kterým snad umím rozumět, se svým textem již zabývat nechce. Recenze Pavla Čepického ale obsahuje konzistentní názory a postoje zkušeného lékaře a vědce, které by nás nejen mohly, ale i měly zajímat. Text mne zaujal natolik, že jsem jej pročetl a seškrtal z původních 35 stran na nynějších 26. Neškrtal jsem podle toho, co se mi líbí a co ne, s čím souhlasím a s čím ne, ale tak, aby ty hlavní myšlenky, které považuji za zásadní (i když třeba nesouhlasím), zůstaly v koherentní podobě zachovány. To, že text v této podobě vychází, znamená, že Pavel Čepický provedené škrty schválil. Na závěr si přece jen dovolím do svého přítele, kterého si hodně vážím, trochu rýpnout. V závěrečné poznámce autorce vytýká nedostatek pokory. Té nikdo z nás tváří tvář problémům, které řešíme, nemáme dost. Příběh s nejvýznamnějším českým psychoso-matikem Dr. Chválou končí takto: On: „Měl jsi pravdu, já bych tomu nevěřil, ale ony často v tom těhotenství dozrají.“ Když už jsme u té pokory, chybí mi zde ještě poslední věta: Já: „To jsem rád, že jsi na to přišel, ale já jsem mezitím zjistil, že některé ženy ani v těhotenství nedozrají.“ Jak Pavel Čepický sám v textu píše, máme mezi sebou problém, týká se komunikace lékaře a pacienta. Milý Pavle, dost mne mrzí, že můj pohled odjinud, ale také lékaře, který strávil dvacet let života u lůžka nemocných, vidíš jako „poučení z akademické pracovny, zcela izolované od reality.“ (PSYCHOSOM, 2010;8(2) Studoval jsem medicínu, tak mne neurazí tvrzení, že ponětí o právních problémech mám malé. Možná se budeš divit, i přes mé malé právní ponětí s Tebou souhlasím, že současná právní situace v ČR lékařům život dost komplikuje. Pomyšlení na soudní spor s pacientem i ve mně provokuje úzkosti a zlost. Ale: Uznávám, že v současné době se mne to již osobně netýká, přece jen si myslím, že profese lékaře byla vždycky spojena s rizikem. Ještě před necelým stoletím lékaři umírali na infekce, kterými se infikovali od svých nemocných. Dnes riskují soudní spor se svým nemocným. Není to přece jen jakási pro nás pozitivní změna? Sám jsi napsal: „Chceme-li nulové riziko, musíme akceptovat nulový přínos.“   V Českých Budějovicích, 25. července 2012. Jiří Šimek

Odpověď autora:

Milý Jirko,

  zkrátil jsi to seriózně. Sám bych nejspíš postupoval trochu jinak (škoda, že vypadli třeba Kungové, Thomayer, Lepešinská) – i jsem to zkusil, ale brzy jsem pochopil, že se k tomu skutečně už nechci vracet. Takže díky. Jsem rád, že to vyjde – psychosomatickou dráhu jsem zakončil vydáním monografie Psychosomatická onemocnění v gyneko-logii a porodnictví (Moderní gynekologie a porodnictví, 8, 1999, č. 3), toto je docela stylový epilog. Snad jen poznámku k závěru: Nevím, zda je to pozitivní změna. Diskutovat by se o tom dalo z hlediska psycho-logického, sociologického, ekonomic-kého a co já vím jakého. Byla by to diskuse dlouhá a planá. Zůstanu u toho nejpřízemnějšího: Před infekcí byla snazší ochrana. Před 100 lety byl rok 1912, to už lékaři před infekcí od pacientů uměli chránit docela dobře. A ještě jedna přiměřeně cynická a pobuřující poznámka: Co je to ten „přínos“? V Praze, 3. srpna 2012 Pavel Čepický

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0