PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

Loucká P.: Jazyková demagogie v rodině a společnosti

 

K ovlivňování jednotlivců běžně využíváme argumenty působící na city a podporující předsudky. Náš jazyk je plný kvaziargumentací, invektiv, dehonestací. Mnohdy jsme sami jazykově tak pokroucení, že už se nevyznáme v tom, co říkáme účelově a čemu opravdu věříme.

 

• Mám vás rád. Útočník nemá soupeře rád ani náhodou, výrokem projevuje svou nadřazenost ve společenství, které má vytváření pozitivních vztahů v popisu práce (parlament aj.). • Odpouštím vám. Uplatňuje se zejména tam, kde útočník nemá co odpouštět, eventuálně by měl naopak o odpuštění poprosit, o čemž ovšem nemá ani páru. • Je mi vás líto. Útočníkovi není líto nikoho, natož dotyčného, jímž hluboce pohrdá a rád by svým pohrdáním infikoval okolí. • Chápu, že za to nemůžete (v zámlce: nejste dost inteligentní, vzdělaný atd.). Útočník nechápe vůbec nic, jinak by nemusel říkat, že chápe. Ve strachu z vlastní nedovzdělanosti napadá přehlíženého slabocha. • Necítím se být na vaší (pokleslé) úrovni (=obměna předchozího). Nutno pronášet s kultivovanou modulací hlasu, nosík zcela nepatrně vzhůru. Při menším vzrůstu lze útočníkovi doporučit, aby okolí oslovoval z pahorku či praktikáblu (v rovinatém Polabí). • Rozbíjíte naše společenství (rodinu, koalici, stranu, církev, stát, EU). Dobrá možnost jak obvinit druhého z toho, co dělám (na rozdíl od něj) já sám. • Neumíte ani… (mluvit česky, vybrat si vhodnou barvu ponožek, řádně vyslovovat). Používáno z nouze u obětí tak bezúhonných, že v jejich životopisu nelze najít záminku ke skandalizaci. • Nejste tím, kým jste… (např. otcem svých dětí, lékařem, inženýrem, profesorem, knězem). Rovněž nouzové, přesto však účinné řešení. Používá se tam, kde dotyčný tím oním nepochybně je, ale bude mu trapné bulvární obvinění vyvracet. A kus špíny na něm tak jako tak ulpí. • Potíte se, páchnete, prskáte, šmajdáte, šišláte, chrápete. Fádní, vymýšlené prostoduchými lidmi bez fantazie. Petruška Šustrová zmiňuje tento způsob deptání jako oblíbenou metodu normalizačních vyšetřovatelů v Bartolomějské. • Jste mladý / jste starý. Lze použít proti komukoliv, každý si připadá buď mladý, nebo starý (pokud zrovna nejde o starou mladou). V neškodné podobě to známe z rodinných vztahů. Halina Pawlowská baví společnost vyprávěním, jak ji maminka usazuje narážkami na její hypotetické mládí: „Vždyť ještě ani nemáš své vlastní klíče od bytu!“

Inteligentní jazyková sebeobrana

Jazyk se používá i k sebeobraně. Zpravidla bodnutí útočníkovi nejen vrátíme, ale ještě kudlou v ráně pootočíme. Příklady nechť si laskavý čtenář doplní sám, není o ně nouze. Podělím se jen o vzácné výjimky – odpovědi jedinců vybočujících z řady.

• Odborník napadený polovzdělanými fundamentalisty pozorně naslouchá a poklidně mlčí. Proč se neozvete? ptá se ho kolega. Odpověď: S šumem v rádiu taky nediskutujete. • Jste úplný… (nadávky doplňte podle svého individuálního slovníku). Odpověď: Nu, jistě můžete mít pravdu, ale co kdybychom se na problém podívali i z jiného úhlu? • Žadatel o příspěvek pro bezdomovce utrží plivanec do oka. Odpověď: Děkuji, to bylo pro mne, a nyní prosím ještě o příspěvek pro mé bezdomovce. A tím ukázky inteligentní obrany uzavírám, neboť je dobré i ve výčtu ctít proporce výskytu.

Jazyková zbraň v minulosti a v současnosti

Z literatury víme, že hedvábná slůvka kanula z úst pochlebníků už ve středověku. Hluboké kořeny má v češtině i přezíravé přivítání na půl slova. A kdyby už někteří naši předkové neprahli dostat se k slovu hlava nehlava, nevstoupilo by toto rčení do slovníků. Na rozdíl od současnosti byla však kdysi frekventovanější rčení dát někomu slovo a věřit něčemu jak slovu božímu. Dnes spíš pro slovo nechodíme daleko a často bereme za slovo ty druhé.

Tradici má u nás i výskyt žvanilů: mlátí, mlátí, nikdy neobrátí, popř. mluví, aby mu huba nestála, zkrátka umí dobře tlachem dělati, neboť má jazyk o poschodí výš než rozum a namluví toho za groš do putny, zkrátka plkoce jako mladá vrána nebo kecá do lebedy. Nouze nebyla v naší historii ani o lháře: dělá si z huby holínku, zapírá nos mezi očima, mluví pravdu, jen když se splete, popř. nelže, jen když spí. Náš jazyk tedy postonával odjakživa a jiskrou lidového rčení byl průběžně léčen. Je možné, že v každém období temna výskyt humoru řídl, nejčerstvější jazyková zranění však pocházejí z dob totality, tj. ze 70. a 80. let: zákazy, vyhrožování, urážky, strašení. Čteme-li dokumenty z té doby, zdá se, že se přirozený dialog moci a pravdy zúžil na dialog hloupé moci a pasivní obrany před vlastním strachem. Jazykovou jiskru v těch textech nenajdete. A ač žijeme ve svobodě, jazyk politického dialogu je minulým režimem kontaminován.

Slovní šelest v kontrapunktu s hlasem srdce

Pokud jde o techniku dialogu, doporučuje se trénink v naslouchání. Nikdo by během hovoru druhého člověka neměl přemýšlet o své odpovědi. Partnerovo sdělení by v sobě měl nechat doznít, a teprve pak začít rozvažovat. Nejde ale jen o techniku, nýbrž především o vztahy, jež se v ní obrážejí.

Místo teorie opět příběh. Mistr hovoří k žákovi: „Povím ti něco, co tě přivede k osvícení, ale jen pokud o tom neřekneš nikomu dalšímu.“ Žák hned běží za ostatními a všem o tom řekne. Ostatní čekají, že Mistr žáka za prozrazení tajemství pokárá, ten však jen konstatuje, že jeho žák sám je Mistrem. Jsme zase u slova a všech vrstev jeho významu, z nichž ta nejhlubší je patrně tou, od níž se jazyková kultura musí odvíjet. Kdybychom opustili jazykové kvaziargumentace a dehonestace, bulvár by možná přišel o čtenáře, ale psychologové by tím ještě nepřišli o klienty. Zdravé a životaschopné jazyky se rodí jen v kontrapunktu oboustranné jazykové kreativity a vzájemného jiskření, provázeného občas salvami smíchu. Cantus firmus byl patrně komponován pro srdce, které v tom orgánovém světě nemá náhradníka.