PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

Chvála V.: Vyhmatávat tep života

Náš časopis je čten! Ne sice vždy těmi, kdo by ho číst měli, ale existuje v našem společném prostoru a je argumentem. Nebo spíš může jím být, když na to přijde. A kdy na to přijde, to se předem neví. Někdy je to ke škodě naší (psychosomatické) věci, to když nějaký šílenec, žijící v bludném světě svých představ, ne nepodobném světu norského xenofobního vraha A.B.B., napíše (a veřejná, byť značně pokleslá tiskovina mu to otiskne) paranoidní konstrukci o tom, že psychosomatici se spikli proti panu prezidentovi (Prezidentská milost. Havlovi psychiatři opět na scéně). Bylo by to až pohádkově zábavné, nejmenší a nejslabší proti nejmocnějšímu, námět pro Hollywood. Doba vymknuta z kloubů šílí. Aby ne, populace už dlouho ignorující svou duši, bičovaná materiálním bičem spotřeby, podvědomě očekává katastrofu. To nutně musí plodit i šílené nápady. Proč ale zrovna nás si obsazuje do takové role? Že by nás považoval za takové snílky a idealisty, že jsme ochotni nastavit kůži v beznadějných případech? Nebo má dojem, že nás naše práce učí vyhmatávat tep života a že tedy jsme povolaní diagnostikovat nemoci doby a něco proti nim dělat? Nevím. Kazuistika, kterou tentokrát otiskujeme, je z oblasti psychosyntézy, metody, která u nás nemá zatím mnoho zastánců, ale je více než potřebná právě pro psychosomatické pacienty, kteří nemají moc rádi „pouhé povídání“, za které většinu psychoterapeutických metod považují. Práce s tělem je pro ně přeci jen důkazem něčeho podstatného, každopádně hmatatelného. Možná, že právě podceňování slova je podstatným rysem lidí, kteří se nemohou ze svých tělesných obtíží dostat „pouhým slovem“. Jenže: zatímco obyčejný srdeční tep je možno měřit a počítat, nahmatat, sáhnout si na něj, to podstatné v životě člověka nahmatat nelze. Říká se tomu možná výstižně „vyhmátnout to podstatné“. Porozumět tomu, co se děje za kulisami, co je v pozadí dějů. To se také stalo osudným třetímu letošnímu číslu tohoto časopisu. K vydání bylo připraveno vlastně už začátkem září. Pak se ale v poště objevila diskuse k textu kolegy Barbariče. Ve své „Selektivní kritice“ se pustil do ostrého sporu s metodologií výzkumu, jak je reprezentována v některých vybraných kapitolách nedávno vydané knihy Současná psychoterapie (Vybíral, Roubal, eds., 2010). Vášeň, s jakou se do toho pustil, a reakce, které jeho text, šířený po internetu mezi kolegy, vyvolal, mi připadaly něčím důležité. Ne že bych miloval spory nebo že bych se rád podílel na jejich rozněcování, a pak se bavil jejich následky. Ale tady se objevila možnost podívat se na něco, co obvykle zůstává zakryto vzájemným respektem a slušným chováním, ale co stejně nějak v našich kruzích žije a možná s námi i nějak hýbe, aniž bychom si to přáli nebo tomu mohli zabránit. Měl jsem chuť tento text uveřejnit i s podstatnými reakcemi na něj především pro ty z našich čtenářů, kteří o skryté vášni v našich řadách nic nevědí. Pro kolegy lékaře, kteří se s psychoterapeutickými kruhy teprve seznamují, pro mladé kolegy, kteří se teprve rozhlížejí a většina názorů pro ně má celkem neutrální význam, a proto se mohou těžko rozhodovat, jakým směrem se vydají. Zkrácení původního Barbaričova textu, které bylo pro potřeby našeho časopisu nezbytné, získání souhlasu k publikování názorů na tento text od dalších autorů, to všechno zabralo tolik času, že nezbylo než vydání třetího čísla odložit a s ohledem na zbytnělý obsah vydat rovnou dvojčíslo 3–4. Snad se čtenář nebude zlobit, že jsme tentokrát nevydali číslo včas a že jsme zařadili rozsáhlou diskusi k metodologii výzkumu, která jistě není jen o výzkumu. Když už je naším hlavním nástrojem slovo a našim cílem je vyhmatávání tepu života, v tomto čísle, jak doufám, se nám to daří. Na poslední chvíli zařazujeme ještě významnou zprávu o tom, že film o psychosomatice pana režiséra Miloslava Nováka Hranice v psychosomatice byl promítán na úvod 139. setkání největší a nejstarší zdravotnické organizace světa  APHA (American Public Health Association) sdružující více než 30 tisíc členů po celém světě. Proč si kolegové z USA vybrali právě český film, který tady vzbudil značný rozruch, to nevíme. Možná je to známka toho, že naše úsilí o zavedení psychosomatického myšlení do medicíny má větší ohlas v cizině než u nás. Kdo ví? Každopádně autorovi, panu Novákovi, gratulujeme. V Liberci 11. 11. 11 Otištěno v PSYCHOSOM, 2011;9(3-4) s. 163-4

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0