Vydání 3-4/ 2024
RECENZE 1/2011
Hodnocení uživatelů: 5 / 5
Chvála V.: Recenze na knihu Jana Hnízdila: Mým marodům
Už delší dobu se chystám napsat recenzi na knížku Jana Hnízdila Mým marodům (Nakladatelství Lidových novin, s. r. o., 2010, 230 stran). Zatímco zpočátku jsem byl trochu zklamán, že jde vlastně o svého druhu „sebrané spisy“, soubor již dříve vydaných novinových článků a úvah, ke konci jsem zjistil, že si čtení šetřím, abych si ho „užil“, tak jak to děláme s dobrými knihami. Lidové noviny již delší dobu nečtu, a tak mi unikla série kritických úvah o medicíně, o nemoci a zdraví z pera velkého propagátora komplexní medicíny Jana Hnízdila. Sám sebe hned v úvodu vidí kriticky, když se ohlíží zpět za svým vlastním dosavadním životem. „Mým krédem přitom vždycky bylo pranýřovat nešvary, hájit pravdu a hledat nová řešení. Vždycky jsem to myslel upřímně. Vždycky to špatně dopadlo. Články v této knize to potvrzují.“ Nemyslím, že by to tentokrát špatně dopadlo, rozhodně ne jako literatura. Jde o vytříbenou formu fejetonů a klidně bych kolegu nazval Havlíčkem české psychosomatiky. Nic si nezadá s Havlíčkovým ostrovtipem. Už ten název jako reminiscence na staré mocnářství upomíná spíše na našeho Havlíčka či Haška než na Arta Buchwalda, amerického sloupkaře, ke kterému se Hnízdil hlásí. Pokud něco dopadá špatně, pak je to nikoli s Hnízdilem, ale s tématem psychosomatické medicíny samotné tady u nás v Čechách. Změnit to však není v silách ani Hnízdila, ani nikoho jiného. Zpočátku se autor pouští do pacientů: ukazuje jim, že si za své chronické a podivné potíže vlastně můžou sami. Na několika typických kazuistikách ilustruje, jak by bylo snadné změnit svůj život, vyřešit své problémy a uzdravit se i bez pomoci celého velkého aparátu biomedicíny. Varuje, nejezte všechny ty preparáty, které se do vás snaží medicínsko-průmyslový komplex nacpat masivní reklamou. Uškodí vám. Marně. Pacienti nedají ani na rady lékaře psychosomatika, ani na zdravý rozum. Inu, komu není rady, tomu není pomoci. Faktem je, že psychoterapie, kam by případně získané pacienty autor knihy poslal, není ani zdaleka souborem rad a informací. Je to proces, který lze obtížně popsat. Nelze předem odhadnout, kam se vlastně jeho cestou vydáme. O tom ale recenzovaná kniha není. To je škoda, protože pak zůstává míček na hřišti zoufalých pacientů, kteří se nechtějí, nebo nemohou vymanit z vysokého tempa a nároků současného života v postmoderní společnosti, a vypadá to, že snad ani nechtějí. A tak se autor obrací k životnímu stylu svých pacientů, a vlastně nás všech. Vedeme příliš hektický život, nechceme se vyrovnat s přibývajícími léty, neodpočíváme, ničíme se. A pak se divíme, že tělo vypovídá službu, brání nám v dalším zneužívání sebe samých, chce, abychom vysadili. Jsme unavení a s údivem tomu dáme název únavový syndrom a medicína má najít vhodný prášek. Medicína pomáhá svědomí občanů aspoň tím, že všechny jejich nešvary a zlozvyky, pokud to jen jde, medikalizuje. Na všechno je diagnóza. A nejlépe když to všechno je dědičné, a tedy za to nemůžeme. Autor popisuje řadu nešvarů současné naší medicíny, včetně problému velkých nemocnic s jejich anonymitou a odlidštěností. Ani zde se nedopouští prostého nadávání na poměry, ale opírá svou kritiku o solidní výzkumné práce. I tak je to však jen voláním na poušti, bez odezvy. Udivený čtenář se dozví, kolik úsilí věnoval autor spolu s jedním z nestorů české psychosomatiky Jiřím Šavlíkem úsilí, aby získali souhlas ministerských úředníků se zřízením psychosomatického pracoviště, které by lege artis nabízelo tápajícím pacientům pomocnou ruku. Samotnému mi tato četba ulevila, když už nějakou dobu podléhám výčitkám svědomí, že pro institucionalizaci psychosomatické medicíny u nás po vzoru německé medicíny nedělám dost. Že nechodím od jedněch dveří ke druhým a netlačím víc na naše autority, aby tuto samozřejmou věc pomohly vyřešit. Ono to prostě nejde, obrana lidí vůči psychosomatické a psychoterapeutické medicíně je v tomto státě příliš velká. Čím to asi je? A tak se ptá i autor. V poslední části knihy hledá zdroj tohoto odporu a nalézá ho v samotných politicích, ve zločinném spolčení farmaceutických firem a medicínsko-průmyslového komplexu proti občanovi. Brzy se pouští rovnou do osoby prezidenta, kterého popisuje v diagnostických kategoriích psychopatologie. Snadný cíl, nemožná satisfakce. Psychosomatika se tak dostává do role kritika společnosti. Kritika nepříjemného a obtížného, který navíc nemá (u nás) pevnou pozici, platformu, ze které by mohl být respektován. Fakt je, že lidé potřebují spíše chválit. Kritiky už slyšeli dost, ale co mají dělat, aby se vymanili ze špatných návyků, z pohodlí, které jim současná společnost (alespoň zatím) poskytuje? Hnízdil nabízí nepohodlnou cestu sebekázně, zdravého životního stylu, opatrnost při volbách svých zástupců do zastupitelských sborů, abychom nebyli oběťmi v rukou psychopatů, a hlavně přijetí odpovědnosti za svůj vlastní život. Toho je až dost na jednoho nebohého čtenáře. A tak je dobře, že fejetony jsou vtipné, mohou čtenáře nejen umořit ale také pobavit a poučit. A to snad byl jejich hlavní cíl. Medicínu a naši společnost totiž nejspíš nezmění. Ale kdo ví, co bude tou poslední kapkou, která povede ke změně, na jejímž konci společnost i naše medicína ozdraví. A s tím i naši pacienti. Nevýhodou předkládaných převážně novinových textů Jana Hnízdila je vytváření iluze, že komplexní nebo psychosomatická medicína je snadná varianta léčby jak pro pacienty, tak pro lékaře. Toho se ostatně autor dopouští často i ve svých četných mediálních vystoupeních. Ale ono tomu tak není. Opravdu nestačí pacientovi jen „vysvětlit“, jak by měl změnit svůj životní styl, aby se uzdravil. Jde o nesnadný vnitřní proces změny, na kterou se nelze předem připravit. Pacient jde do něčeho, co nemá jasný konec, jen naději na úzdravu. A také pro lékaře a psychoterapeuta je těžké najít v sobě dostatek jistoty v nejistém a nepřehledném jedinečném životě pacienta. Vladislav Chvála V Liberci 15. 1. 2011
Web7master s.r.o.