Vydání 3-4/ 2024

Růžička J.: Šamanství, léčitelství, moderní medicína a psychoterapie. Psychosomatické hledisko

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

TEORIE

Doc. PhDr. Jiří Růžička, PhD., klinická psychologie, psychoterapie, daseins-analýza, Vedoucí psychosomatické kliniky ESET Praha, výuka, rektor Pražské vysoká školy psychosociálních studií, Praha, roseman@volny.cz

Souhrn

Růžička J.: Šamanství, léčitelství, moderní medicína a psychoterapie. Psychosomatické hledisko,

PSYCHOSOM, 2010;8(3), s. … Autor si dal za úkol pomoci k porozumění současné psychosomatické medicíny na pozadí čtyř historických léčebných systémů. Prvním z nich je současná, již klasická medicína. Ta je definována předmětně, objektivně. Objekt je to, co leží mimo osobu, která se jím zabývá. S objektem lze zacházet v intenci přírodních věd přesně, vykazatelně a opakovatelně. Proto nezáleží na osobních postojích k věci, záleží pouze na správném objektivním zacházení s ní. Nemoc postihuje předmětně vymezené tělo, respektive jeho orgány. Odtud se odvíjí jak definice nemocí, tak jejich léčba. Osobní vztah v medicíně proto nehraje podstatnou roli, jaký lze mít vztah např. k edému plic? Tak, jak je vymezena nemá nejmenší schopnost rozumět nemoci tak, jak je lidmi bezprostředně zakoušena, totiž jako ztrátě nebo omezení svobody, zlu, které postihuje lidi, neštěstí či smůle nebo v některých případech jako nečekané příležitosti dát vlastnímu životu smysl, přesah a nově spatřený řád. Proto nemůže medicína říci nic podstatného k celku lidské existence, co v této věci říká lékař je již  jeho „subjektivní“, laický, i když potřebný a lidsky cenný názor. Jinak nahlíží nemoc i její léčbu šamanizmus a kouzelnictví. Ti pochopili, že nemoc člověka přepadá, často náhle a nečekaně, jindy plíživě a zrádně. Přichází zvenčí, a je osobní. Z toho vyvodili, že má osobního původce a tou je někdo mnohem mocnější než člověk, démon, běs. Rovněž však vypozorovali, že proti nemoci zosobněné démonem lze bojovat s pomocí jiného démona, ba že nemoci se ukazují jako výsledek jejich sporu uskutečněném na člověku. Šamani pak využívají démonického konfliktu tak, že jej  přebírají z nemocného na sebe, a to i tělesně a při znalosti, či s pomocí jiných démonů odklánějí konflikt vyjádřený nemocí z nemocného jinam, a tak  neduh léčí. Účast pacienta na sporu bývá, ale ne vždy musí být vyžadována. Léčitelství vychází poznání, že člověk je bytost přírodní. Příroda se skládá a také funguje tak, že přírodní síly obsažené v přírodních látkách vytvářejí přírodní děje, které jsou buď harmonické nebo disharmonické, prospěšné nebo škodlivé obecně, specificky pak pro člověka. Látková disharmonie ve složení i ve funkci pak se projevuje nemocí, kromě jiného. Správné rozpoznání látkového a přírodního energetického neladu může vést k ordinaci takové matérie a způsobů jejího použití, která původní harmonii restauruje. Nakonec se pisatel zabývá psychoterapií, kterou chápe jako novou a zcela původní před filosofickou, před medicínskou i  před psychologickou  disciplinu, která lidský život,  pobyt na světě rozkrývá a ukazuje v jeho autentické a proto i pravdivé, či nevlastní a tak vůči svému bytí nepravdivé  podobě.  Výpověď o vlastním životě je to, na co se psychoterapie soustřeďuje. Porozumění smyslu tohoto života je klíčem jak k porozumění nemoci, tak zároveň k uzdravení. Nemocen není orgán, i když se tak může stát, neboť celý život i neautentický je také tělesněn, ale celý člověk, jenž je nemocí uvržen do nesvobodného způsobu bytí ve světě. Psychosomatika, léčba celého člověka se proto nemůže omezit pouze na tělesný okrsek a jeho funkce, ale musí se zabývat relevantními oblastmi i způsoby života konkrétního člověka v konkrétních kontextech jeho života při reinterpretaci tělesnosti nezúžené pouze na tělo jako věc, ale viděné jako tělesnění vlastního bytí. Vedle tělesnosti se pak vždy také zároveň jedná zejména o osobitost, jedinečnost, dějinnost, pohlavnost, vztahovost, smrtelnost, časovost, prostorovost, přesažnost, spolubytí a další bytostná určení člověka. Autor ukazuje, že pro celostní psychosomatickou medicínu je základní léčebná metoda psychoterapie, neboť se nezabývá jen orgány a jejich zúženě vymezenými funkcemi, ale jeho životem a zkoumá, zda žije nebo se zpronevěřuje možnostem pravdy svého bytí. Tuto metodiku pak může klasické medicíně pomoci přijmout k přípravě i provedení radikálního obratu k celostnímu lékařství. I když svůj předmětný pohled a z něj plynoucí diagnostické i léčebné metody opustit nemůže, lze je však vyložit celostně v  kontextu lidské existence, a tak je objevit i používat nově. Klíčová slova: Psychosomatika, psychoterapie, šamanism, léčitelství, teorie medicínských systémů Summary : Ruzicka J.: Shamanism, healing, modern medicine and psychotherapy. Psychosomatic aspect. PSYCHOSOM, 2010;8(3), pp. … The author assigned to himself to help understand contemporary psychosomatic medicine at the background of four historical medical systems. The first of these is contemporary, already traditional medicine. This kind of medicine is defined objectively. The object is what lies outside the person who is dealing with it. The object may be treated in the intention of natural sciences accurately, producibly and reproducibly. Therefore, it does not depend on the personal attitudes to that object, but it only depends on the correct objective handling of it. A disease affects an objectively defined body, or its organs. Hence both the definition of diseases and their treatment unwind. Therefore, the personal relationship in medicine does not play an essential role. What relationship is possible to have towards pulmonary edema? Medicine as is defined has no ability to understand the disease in such a way as people directly experience it. It means such as the loss or restriction of freedom, evil which affects people, misfortune or bad luck, or in some cases as unexpected opportunities to give their own lives meaning, overlap the and newly viewed order. Therefore, medicine cannot say anything substantial towards the complex of human existence. What a physician says in this case, it is already his "subjective", amateur, though necessary and humanly valuable opinion. Shamanism and magic see a disease and its treatment in a different way. They understood that a disease often invades a human being suddenly and unexpectedly, sometimes stealthily and treacherously. It comes from outside and it is personal. They concluded that a disease has an personal invader and that is someone more powerful than a man, a demon. However, they also observed that the disease impersonated by the demon can be fought with the help of another demon, and even diseases seem to be a result of their dispute carried out on a human. The shamans use that demonic conflict so that they take it from the patient on themselves, and even physically and in knowledge, or with help of other demons they divert the conflict expressed by the disease from the patient elsewhere, and so they heal the ailment. The patient’s participation in the dispute usually exists but not always it has to be required. Natural healing is based on the recognition that human beings are natural. Nature is composed and also acts as the natural forces contained in natural substances form natural processes, which are either harmonic or disharmonic, beneficial or harmful in general, then specifically for humans. The substance disharmony manifests itself, among other things, through the disease in the composition and function. The proper identification of the substance and natural energetic disharmony can lead to such prescribing of medication and methods of its usage which restores the original harmony. Finally, the author deals with psychotherapy, which he sees as a new and completely original pre-philosophical, pre-medical and pre-psychological discipline that reveals and shows a human life, stay in the world in their authentic and therefore true, or infinite and thus in a false form towards its being. A testimony about an own life is what psychotherapy concentrates on. Understanding the meaning of life is the key to both understanding the disease and also to healing. It is not an organ which is ill although it may happen, because the whole life, even unauthentic is also physical .It is a human who is ill and who is thrown into the suppressed way of being in the world. Psychosomatic medicine, the treatment of the whole person therefore cannot restrict to a body and its functions, but must deal with relevant areas and ways of the life of a specific person in specific contexts of his life in the reinterpretation of physicality narrowed not only towards the body as a thing, but seen as physicality of own being. Then besides the physicality there is always individuality, uniqueness, historicity, carnality, relations, mortality, temporality, spatiality, overlap, co-existence, and other fundamental determinations of a human. The author shows that psychotherapy is the basic treatment method for holistic psychosomatic medicine because it does not only deal with organs and their narrowly defined functions, but their life and examines whether these organs live or betray the possibilities of the truth of their being. This methodology can then help traditional medicine adopt the implementation of a radical turn towards holistic medicine. Although traditional medicine cannot leave its objective point of view and the resulting diagnostic and therapeutic methods, however they can be interpreted holistically in the context of the human existence, and thus to discover and use them through new ways. Key words: Psychosomatic, shamanism, healing, modern medicine and psychotherapy, theory of medicine systems Několik vět úvodem. Ve svém pojednání formuluji některé problémy možná až příliš radikálně. Protože se v textu dotýkám oborů, profesí i osob mých přátel, kolegů a také několika členů mé rodiny a všech si upřímně vážím, mám k nim a jejich práci respekt, profesionální obdiv a velké uznání, snažím se být ve svých formulacích opatrný. Zároveň však vím, že když se člověk snaží dobrat jádra věci, je nucen některé skutečnosti vyjádřit zásadně. Přitom, aniž by chtěl nebo vůbec věděl, může se pronesené slovo někoho nepříjemně dotknout. Věřte, že nemám v nejmenším úmyslu být jakkoli osobní, a když se tak stane, tak se trápím a v duchu se i tímto dotčeným lidem omlouvám. Usiluji vyjádřit některé skutečnosti tak, jak problematickými se ukazují být, protože chci iniciovat zamyšlení, diskusi i další teoretické hledání.

Nuže k věci:

Ve třetím čísle časopisu „Psychosom“ z roku 2009 mne zaujala debata tří významných pánů kolegů – Chvály, Honzáka a Čepického – o tom, jak rozumět některým tzv. psychosomatickým potížím v kontextu silných, přesvědčivých a neochvějně přesvědčených přírodních věd uplatněných v medicíně. O porozumění a jeho vyjádření se snaží psychosomatické lékařství především v medicínském prostředí, ale výsledkem je, že se jeví jako méně vědecké, zdánlivě méně mocné, málo průkazné a špatně vyjádřitelné hlediskem i způsobem přírodovědecké objektivity. Kouká z  něj až příliš okatě nahodilost, ojedinělost a subjektivita. Z rozhovoru bylo patrné, že se kolegové snaží s kolísavou nadějí najít možnost jak psychosomatiku dostat do náručí vědecké nestrannosti, a přitom neopustit vlastní (i) psychosomatickou osvícenost. Aby bylo na věc vidět ze širokého úhlu a s odstupem, navrhuji porovnat pojetí člověka, nemoci a léčby třemi perspektivami, které se v historii ukázaly být životaschopné. Čtvrtý pohled umožňuje a také nastoluje psychoterapie, jež ještě nepatří mezi léčebné metody tradiční, neboť vznikla teprve před sto desíti roky. Je však původní a samostatnou antropologickou disciplínou, která přináší nové poznání a porozumění, umožňuje jednání, včetně léčebného, které by bez ní nebylo možné. Není úkolem pojednání předložit zevrubnou analýzu každého ze zmíněných léčebných systémů, pro naše účely však jistě dobře i za cenu zjednodušení poslouží jejich krátké charakteristiky.

Klasická medicína

Moderní lékař se nezabývá celým a nezkráceným člověkem ani ve svých výchozích úvahách. Rovnou jde k úzce vymezenému segmentu lidského života, totiž nemoci, a zabývá se její fyziologií, patofyziologií resp. patologií i metodami její léčby (viz Trojan, aj. 2005, Folsch, U., Koschiek, K., Schmidt, R., 2003, Nečas, E. a spol., 2007 a Klener et al. 2009). Medicína osobu i životní kontexty nemocného (kromě těch, které se vážou k tělesnosti) dává do závorky a ponechává stranou, aby na nemoc mohla pohlížet jako na dobře definovatelnou věc. Nemoc a její průběh, stejně tak jako valná část léčby, se lékařům ukazuje na obrazovce, v křivkách grafů a souborech standardně vytvořených laboratorních hodnot, nebo v operačním poli, od zbytku člověka vyděleném. To způsobuje, ale rovněž umožňuje kýženou věcnou distanci, ba izolaci, takže s nemocí lékař nemusí mít a také nemá osobně nic společného. Pacient i lékař si mohou prohlédnout snímek, nález, diagram a hovořit o nich, jako by se bavili o kterékoli jiné věci. Že to – v závislosti na výsledku – prožívá pacient osobně, patří do jeho soukromého života stejně tak, jako je soukromé prožívání lékaře, a nikoho by nenapadlo to považovat za něco divného. Epicentrem nemoci není osoba člověka, ale orgán a jeho tkáň. Také studenti lékařství jsou učeni tímto způsobem, což může přinést i humorné chvíle. Soustřeďují se na to, aby vnímali nemocný orgán, patologický jev. Osobu pacienta vnímají okrajově (Merleau-Ponty, 2008), neboť k takové percepci jsou vedeni nikoli z neúcty či nezájmu, ale protože jsou soustředěni na určitý způsob, kterým je definováno to, co má být v pozornosti. Prakticky nikdy nedojde k tomu, aby lékaři zkoumali smysl, který nemoc pro pacienta má. Neboť i když se z celostně antropologického hlediska tkáň a její vlastnosti ukazují jako důležité, byť dílčí skutečnosti, pro medicínu jsou věcí základní a ústřední. Osobní účast lékaře na takto definované nemoci nemůže nebýt jinou než privátní věcí. Ostatně bylo by absurdní očekávat od lékaře, aby měl nějaký osobní vztah k rakovinovému nádoru, hemeroidům, hnisavému zánětu nebo k jakékoli jiné tkáni. Osoba pacienta je zde dodatečnou součástí nemoci (Boss, 1975), jakousi přidanou hodnotou. Výchova k osobním vztahům vůči nemocným lidem neplyne z žádné nosologické kategorie (ostatně není tomu tak ani v biologické psychiatrii) ani z etického kodexu. Odvíjí se z pravidel slušného chování[1], z obecně platných sociálně-kulturních zvyklostí, právních norem anebo z psychologie nemocného. Je ovšem pravda, že k zájmu o osobu nemocného člověka jsou studenti vedení jinými disciplínami, které ve zdravotnictví postupně získávají váhu, a to jsou psychologie a psychoterapie[2]. Panuje přesvědčení, že je vždy třeba léčit nemocný orgán tak, aby se co nejvíce přiblížil fyziologickému stavu. Neboť nemoc v medicíně je odvozena od patofyziologie. Nadbytečnost osobních vztahů je patrná na srovnání dobře vybaveného zdravotnického pracoviště v Číně nebo v západní Evropě. Rozdíl v jednání lékařů s pacienty je markantní, rozdíly mezi léčebnými výsledky stejně vybavených pracovišť jsou statisticky nevýznamné[3]. Je to pochopitelné, neboť posouzení výsledků léčby se týká opět tkání, resp. orgánů[4]. Jak vypadá léčba? Medicína je vysoce kvalifikované a vysoce specializované řemeslo, z nemoci plynoucí tělesné poradenství, složité a náročné, vysoce vzdělané a profesionalizované řešení speciálních biochemických a biofyzikálních tajenek a problémů, otázek a zapeklitých hádanek. Lékař může diagnostikovat, a dokonce i léčit i bez osobní přítomnosti pacienta, bez znalosti jeho životního příběhu, bez porozumění jeho situaci. Tohle všechno ale nemá znamenat, že se dívám na medicínu skrz prsty nebo že tento stav jejího jednání považuji za neracionální. Myslím si naopak, že je tento stav věcí zákonitý, neboť vzhledem k tomu, jak je medicína definována v myšlenkových podmínkách jejího vývoje, tomu ani nemůže být jinak. Jinak než fragmentárně se nelze v medicíně na člověka dívat nikoli kvůli lékařům, ale proto, že taková je povaha dnešní úspěšné, prospěšné a nadmíru užitečné disciplíny, která zasluhuje nemalou úctu i obdiv k tomu, co a jak dělá. Je tomu tak proto, že spolu s dalšími disciplínami, které se vymezily přírodovědně, plně a znamenitě rozvinula Descartesův (Descartes, 1922) nápad pojmout vše, co je rozlehlé jako věc. Každou věc stejně, každou věc v tomto smyslu matematicky spravedlivě, každou věc až do nejzazší možnosti své předmětnosti. Proti světu věcí postavila poznávající, avšak distancovanou duši. Mít svět předmítnut[5] (čili předmětně) znamená být proti němu a nikoli společně s ním a v něm. Předmět sám pak stojí oproti subjektu. Přírodověda se opírá o tento jediný, před-mítaný a před-stavovaný způsob poznávání. Takové odtažité vědění je věděním viděného, a nikoli pěstované a získané nasloucháním nebo pociťováním, především však mým pobýváním ve světě, který je i mnou a já také jím (srov. Husserl, 1996, Patočka 1995)[6]. Aktu předmítnutí předchází původní a vždy také výchozí konkrétní a osobní život vezdejší, kdy člověk, osoba, je vždy, od počátku a bez přestávky, vztažen ke světu. Tato vztaženost je nepředmětná a zůstává v ní zachována původní výchozí jednota člověka-ve-světě, spojení zakoušející osoby s tím, s čím se setkává. Tato vztažnost je setkáním u společné věci ve společnou chvíli (srov. Patočka, 1936; 1970; 1992). V setkání nejsme orientováni na jednu modalitu objevujícího se protějšku, například na jeho předmětnost, ale na to, čím vším nás v rozmanitosti svých možností i možností naší otevřenosti oslovuje.[7]

Tělo a duše

Je zde ale další potíž a tou je naše osobní, každodenní bezprostřední zkušenost být tělesně. Necítíme se tak, že máme tělo, ale že tělesně jsme. Tuto tělesnost nelze vyložit medicínsky, protože ji nežijeme jako zpředmětněnou či odosobněnou, ale osobně a významově. Předmětnost těla sama o sobě žádné významy nepřináší, ty tělesnost dostává teprve životním výkonem, pobytem, svými vztahy. Naše tělo jako předmět žádné významy nemůže mít, neboť nemá ani sama sebe, „neobsahuje“ svoji existenci. Copak lze od sebe předmětně, tedy fyzikálně odlišit mávání na přivítanou od téhož mávání na rozloučenou? Cožpak je možné v slze pod mikroskopem spatřit kapku smutku či radosti? A i kdyby zde byly chemické rozdíly, opět bychom viděli pouze různé solné roztoky, jejichž přináležení tomu či onomu pocitu či stavu můžeme učinit mimo oblast medicíny jejím přiřazením, korelováním k prožitku. V lidském těle pojatém předmětně nespatříme nic jiného než to, co známe z chemie, fyziky, biologie. Jen biochemické a fyzikální látky a procesy. Nic více a nic méně. Pokud u pacienta jaksi samozřejmě víme, že jde o člověka s takovým a takovým osudem, názory, smýšlením či přesvědčením, tak toto vědění už leží mimo rámec lékařství. V oblasti každodenního pobytu, kde jsme všichni naprosto a zákonitě laiky. Co je ale nejdůležitější, bez tohoto samozřejmého a automaticky předpokládaného porozumění, bez zkušeností existence v přirozeném, předvědecky srozumitelném světě bychom ničemu tělesnému mimo jeho předmětnost nerozuměli. Nejenže nerozuměli, neměli bychom sebe, svět, nic, neboť bychom neexistovali (mít sebe předpokládá mít sebe-ve-světě, tedy i svět, jenž je součástí lidského bytí), pouze bychom se vyskytovali a postrádali vědění o sobě samých. Ani bychom nezahlédli skutečný smysl medicíny, kterému lze také rozumět pouze mimo předmětně pojaté lékařství (ten spočívá v soucitu a samaritánské péči o bližního). I když se zdá, že medicínu lze provádět především přírodovědecky, bez pečujícího zájmu o člověka v nouzi, každému lékaři by při tomto přístupu hrozilo odlidštění, odcizená lhostejnost a vyprázdněné existování. Takového lékaře bychom považovali za nelidské, hluboce narušené stvoření, které vůbec nerozumí tomu, co nemoc pro člověka znamená, čím pro něj je. Ale i k takovému krajně odcizenému postoji je nutné být také tělesně nepředmětně člověkem, protože i on má nějaký, byť krajně zúžený zájem o lidské bytí, které přesahuje jeho předmětné tělo. Lze si ovšem představit naprosto bezcitného člověka, ale i ten, protože by pak mohl mít tělo pouze předmětně, by je měl jen proto, že žije svůj život venku ve světě, kde jej i tělesní právě svým předmětným vnímáním (Merleau-Ponty, 2004). Jinými slovy i předmětný vztah k lidskému tělu je vztahem lidským, byť krajním a jednostranným. V tomto místě se ukazuje, že medicína nemůže rozumět ze své povahy celému člověku, nemá žádné prostředky z ní plynoucí, kterými by tak učinila. Nemá nejmenší schopnost rozumět nemoci jako nesvobodě a zlu bytujícím mezi lidmi, tragédii, nebo v některých případech jako nové příležitosti žít svůj život smysluplně. Nemůže proto ani léčit celého člověka, pouze jeho nemocný, předmětně pojatý orgán. Že však tak nakonec činí, neumí a ani nemůže vlastními prostředky pochopit, vysvětlit či profesionálně ovlivňovat, k této věci nemá sama za sebe co říci (srov.  Růžička, 2010a). Abychom problému rozuměli lépe, vypomůžeme si srovnáním.

Šamanismus a kouzelnictví [8]

Šamanismus či kouzelnictví má velkou tradici v historii lidského rodu a v různé době se vyskytovalo na všech kontinentech (Jacobsen, 1999; Eliade, 1997; Bowie, 2008). Kouzelnictví Afriky mělo řadu odlišných rysů od medicinmanů indiánských kultur, stejně tak se lišilo od šamanství kultur lidí žijících blízko severního polárního kruhu. Přesto však lze poukázat na některé jejich společné znaky, které mohou posloužit našemu záměru lépe porozumět současné naší (tj. západní) medicíně. Záměrně se zde vyhýbám tradičnímu čínskému lékařství, tradici, která má řadu znaků léčitelství, ale v řadě oblastí i v celku se od něho liší. Má svoji představu o stavbě lidského těla, jeho zdravém i nemocném fungování, a tomu odpovídající léčebné metody odlišné od našich, v lecčems blízké léčitelství, kterým také významnou měrou je. V léčebných postupech dominuje fytoterapie, tedy bylinná léčba. Ostatní metody, jako je akupresura, akupunktura, úprava dietetiky, cvičení, sebeovládání a sebeřízení atd., jsou někdy považovány za metody spíše pomocné, které dle zdravotního stavu nemocného bylinnou léčbu vhodně doplňují, avšak mohou být použity zcela samostatně. Tvoří svébytnou a původní formu medicíny[9]. Naše pojednání však nemá za úkol podat charakteristiku všech významných historických a kulturních forem nemoci a její léčby, ale několik příkladů má pomoci porozumět naší věci, totiž medicíně psychosomatické. Šamani, medicinmani či léčitelé se s nemocí i léčbou setkávají a přistupují k ní zcela odlišně, než jsme z naší zkušenosti zvyklí. Díky své životní zkušenosti prozuměli vydanosti lidí nadosobním silám, věří, že nemoc je dílem některých z nadlidských a mimolidských mocí. Pochopili, že nemoc je zlo přicházející tak, jak zlo dokáže přicházet. Nenadále, plíživě, bez jistot, že odejde. Porozuměli tomu, že zlo musí mít nelidské a nadlidské vlastnosti, s jejichž pomocí může byt kdokoli z lidí přemožen. Když se zlo nemoci ukazovalo jako nelidské a nadlidské, zmocňovalo se lidí a mělo pouze špatné vlastnosti, tak bylo jen logické, že muselo patřit nadlidským zlým silám, majících podobu tvorů. Jak jinak by totiž mohlo sedat či přepadat jednotlivé lidi? Jednoho se zmocnilo, druhý zůstal stranou. Proč by tak činilo, kdyby nemělo svůj osobní zájem? A pokud mělo osobní interes, muselo být konkrétní bytostí. Nemoc proto považovali za následek přepadení člověka zlými a zpravidla také neviditelnými bytostmi. Když se mohly člověka zmocnit nemoci a měly nad ním vládu, mohly lidskou duši také z těla vypudit a samy jej ovládnout, okupovat. Proto se také někteří lidé mohli stát na čas démony a zlo muselo být odstraněno stejnými nebo podobnými prostředky – šamanismus nás učí, že nejen shodnými, ale také symbolickými – jakými se člověka zmocnilo. Podstata léčby spočívá v osobní zástupné angažovanosti šamana. Ten na sebe přebírá některou z rolí, které má k dispozici. Může zprostředkovat, nebo i moderovat zápas zlých sil – démonů – různými obřady, kterými síly uprošuje, zahání či si zve jiné démony na pomoc. Často jejich působiště přemísťuje tak, že sám na sebe přebírá úkol být kolbištěm, místem, na kterém démonické síly vedou svůj zápas, kde působí. S tím přebírá sám na sebe nemoc, neboť nemoc je již zmíněným projevem zlých duchů, může to ale být i tak, a zde příslušné národy nezřídka nedělají rozdíly, že nemoc jsou zlí duchové samotní. Když odejdou, je pryč i nemoc, nebo se člověk ještě z následků nemoci musí zotavovat. Což ale někdy také nemusí přežít. Tato varianta se ve vzácných případech týká i šamana či medicinmana. Konflikty dobrých a zlých démonů, vlastně božstev, se často odehrávají na člověku jako nemoc (Good, 1994). Na něm se také zjevují a zase mizejí tajemství démonických úradků, do kterých člověk může nahlížet jen částečně, a to i pro rizika, která takové snahy přinášejí[10]. Jejich snahou je mezi démonickými božstvy sjednat takový stav, který by umožnil odvedení jejich aktivit z lidského těla i duše někam jinam. Zpravidla na jinou, nejlépe nepřátelskou osobu nebo na nějaké zvíře či věc. Když kouzelníci, šamani nebo medicinmani provádějí své obřady a nabízejí sami sebe, aby zápas prošel jejich tělem a myslí, jsou takříkajíc scénou i aktéry dramatu nemoci. Přitom ale vybízejí a provokují nemocného, aby zapojil své vlastní síly a spolu s medicinmanem se vzepjal a také bojoval. Neboť i on má své dobré démony, které může vyvolat a vyslat k zápasu. I on může přivolat bytosti, které budou bojovat za jeho věc. Bez jejich přízně a pomoci člověk na světě neobstojí. Šamani se stávají nejen kolbištěm sváru nadpřirozených sil, ale i účastníky zázraku uzdravení. Bojují s nemocí nikoli jako současní lékaři zvnějšku, v chladně odtažitém, racionálně a řemeslně koncentrovaném, věcně konajícím, objektovém ladění, s vědomím převahy, kterou díky vlastním schopnostem lze uplatnit s nadhledem a odstupem, ale mohou se ocitnout v samém jejím epicentru. Sami na konfliktu participují jako herci autentického divadla, kteří přebírají role skutečných postav, skutečných démonů. Šamani si obzvláště pronikavě všimli lidské odkázanosti a vydání silám, na které by sami o sobě nestačili. Využili toto poznání, neboť jim přineslo moc právě tam, kde byli dosud bezmocní. Poznali vlastnosti démonů, jejich charakteristické projevy, dokázali jím dát jméno a našli i jiné duchy, které mohli získat na svoji stranu konfliktu. Měli svoje typologie, své zaručené a osvědčené šamanské postupy, své převzaté i vlastní kouzelnické „know how“. Zatímco odcizení moderní medicíny člověku je způsobenou jeho zužujícím zpředmětněním, kouzelníci bezprostřední zkušenost interpretují magickým konkrétismem.[11] V magii a šamanismu se setkáváme s odcizujícím popřením osoby nemocného člověka, neboť ta je upozaděna do takové míry, že je redukována na pouhé jeviště, „prostředí“, ve kterém se nemoc coby střet démonů stává produktem démonických událostí. Typické je magické myšlení a prožívání osobních stavů a ladění, člověk své pocity personifikuje a externalizuje, čímž oživuje svět neživých věcí. Toto oživení a externalizace jsou pak, spolu s pronikavými vhledy do síly stavů přináležející k prožívání nemoci, domyšleny a logicky dotvořeny v ucelenou a vnitřně konzistentní strukturu, ve srozumitelný systém světa, který je aplikován na jiné skutečnosti a životní zkušenosti nebo je z nich odvozen, především však vzájemně provázán a podmíněn (srov. Lévi – Strauss, 2006; Bowie, 2008). Šamanismus, podobně jako současná medicína, je součástí určitého obecnějšího názoru na svět, jeho uspořádání a souvislosti v něm. A jako nemůžeme šamanismus jen tak vyčlenit z celku daných kultur, nelze totéž učinit ani s moderním lékařstvím. Podobně jako jsme svědky změn úhlu pohledu v pozitivismu, je v šamanství a kouzelnictví osoba nemocného člověka (jeho názor, důvěra v jeho slovo, v to, co říká a čemu sám rozumí) považována hierarchicky i významem za bytost nižší důležitosti. Pravda o nemoci je i zde svěřena do rukou odborníka, jímž je šaman. I zde vidíme, že nemoc je abstrahována od člověka a pojata jako projev cizích sil, čímž je odcizována osobě nemocného. I když jsou šamani ve věci angažováni svým „tělem i duší naplno“, jejich vztah k nemocnému je reduktivní a neosobní[12]. Nemoc se ukazuje jako něco odlišného od toho, co ve zkušenosti nemocného znamená, ale je něčím, co se neduhem demonstruje jako vnější, nadlidský svět. Nemoc je zde pomstou, zlým úmyslem, projevem něčí zlé vůle, ale nikoli skutečností, která je nic více a nic méně tím, co se bezprostředně a samo ze sebe v plné a nekrácené podobě ukazuje. Jako nově vzniklá nemohoucí součást vlastního konkrétního života, existence nemocného člověka, který nestojí jen ve světě vnějších materiálních skutečností, ani není pouhým nástrojem či prostředkem vnějších bytostí.

Léčitelé a léčitelství

Léčitelství má v historii lidstva tisíciletou tradici. Mělo a má nespočetně podob a odlišností. Jiné je na Madagaskaru než u Youroků na západě Kordiller, ve středověku se v Evropě snoubilo s alchymií a první chirurgií stejně tak jako se zaříkáváním a bylinkářstvím. Moderní léčitelství, homeopatie, představuje již průmyslovou a komerční disciplínu, která profituje pravděpodobně z absence citlivého a chápajícího porozumění pro lidskou iracionalitu a její důležité hodnoty a významu v našem životě. Podobně jako v případě šamanismu a kouzelnictví se i zde pokoušíme najít určující znaky, pohyb a význam léčitelství (srov. Matula, 1948). Léčitelé sice nevstupují do zápasu stejným způsobem jako šamani, nepodstupují tak namáhavou a náročnou proceduru, protože jejich rozumění nemoci je odlišné. Člověk je podle nich přírodnina, tvor, jenž je uhněten z přírodních látek a jejich sloučenin, které jsou obdařeny mocí, energií příslušející přírodní látce. Tyto látky ani energie ovšem nelze chápat dnešní chemií či fyzikou, neboť přírodní látky mají i jinou než přírodovědnou kvalitu síly. Energií je nazváno vše, co má vliv, co je působivé. Působivá je například i píseň, a proto v léčitelském diskursu může poskytovat působivou energii. O zakletí, prokletí a podobném magickém aktu vykonaném na člověku, jenž je blízký kouzelnictví, nemluvě. I zde je patrné, že snahou léčitelství je vyjádřit působivost především léčivých činitelů jedním společným pojmem, jednotnou, reduktivní koncepcí. Nemoc je chápána jako disharmonie v přírodních silách a látkách, které tvoří člověka nebo patří do prostředí těchto faktorů. Na rozdíl od démonické představy nemoc není bytostí, ale je poruchou atributů přírody, která má však jiné vymezení, jinou podobu, než příroda ve vědeckém pojetí. Má velmi často rysy panteismu nebo primitivnějších forem, kterým bývají přírodní náboženství. Ty nemusí léčitel vyznávat, může to být klidně praktikující křesťan, ale léčitelství z něho logicky vychází. Léčba je rovněž svébytná. Zpravidla je použita nějaká přírodnina, která tělu chybí, přebývá nebo slouží jako činitel, jenž spouští přírodní procesy, u kterých léčitelé předpokládají, že mají léčivý potenciál. A to velmi často podle zákonů, které jsou podobné zákonům asocianistů. Blízkost implikuje stejnost, opak nebo komplement dané věci. Znaková podobnost je vyložena nejen jako druhová, ale i rodově pojatá příbuznost, časová posloupnost děje implikuje kauzální vztah v kterémkoli bodu časového řetězce. Stačí tedy nějaký druh asociační možnosti mezi léčivými látkami a orgánem, který je nemocen, a léčba pak je prohlášena za adekvátní. Látky a energie jsou považovány za nejpůsobivější tehdy, mají-li ryze přírodní podobu. Jakmile mezi vybranými látkami dojde k sdružení, např. dotekem, výskytem nebo časovou blízkostí, jsou dávány do příčinné souvislosti. Mohou být použity jako léčiví činitelé a zároveň pak jsou přiřazeny k příčinám onemocnění. Léčitel není ten, kdo léčí v současném medicínském slova smyslu, ale ten, kdo rozumí disharmonii látek, energií a jejich působnosti a snaží se o rovnovážný harmonický stav. Ekvilibrium se neomezuje na ryze přírodní látky a látkové procesy, ale i na hodnoty, nálady, názory i vztahy, dokonce na světonázor. Léčitel tedy hledá korelace mezi všemi vlastnostmi látek a člověka, a ty pak považuje za diagnosticky i léčebně významné. Nesourodost korelovaných věcí z přírodovědného hlediska není rozhodující. Léčitelé podobní alchymistům takto přírodninám v různé míře rozumějí a jsou schopni cítit jejich léčebný potenciál.[13] Stejně tak svou trénovanou a talentem obdařenou vnímavostí a citlivostí, svými „šestými smysly poznají“ nemoc na člověku, na jeho těle, její povahu i lokalitu.[14] Jejich vlastní čivy jsou stále ještě bezprostřední přirozenou schopností, která, podobně jako je tomu u šamanů v říši duchů a démonů, vstupuje do děje přírodních sil, do diagnostického a léčebného procesu. Léčitelé mnohem častěji než kouzelníci bývají osoby obojího pohlaví. Sběrači a sběračky, bylinkářky a bylinkáři, apatykáři, výrobci i producenti rostlin, znalci neorganických látek v různých podobách a útvarech, výrobci a experimentátoři s bylinami a rostlinami vůbec. Mastičkáři, ranhojiči, léčitelé a drogisté, felčaři, všichni se nějakým způsobem odvolávají na přírodní látky, síly a jejich blahodárné působnosti na nemoci, neduhy, potíže, traumata, rány osudu, neštěstí, tresty boží, prokletí, přírodní pohromy. V přírodním léčitelství vidíme, že nemoc je chápána nejen jako něco, co vždy přesahuje lidské osobní bytí, tedy to, co se děje v jiném než osobním prostoru. Osoba zde není jedinec, jehož pobyt, existence je nemocná. Nemocen je (podobně jak to vidíme v moderní medicíně) nějaký orgán, nějaká oblast těla, která není vztahována k osobě jako celku, ale k přírodním procesům, vnějším silám procházejícím člověkem, zvenku dovnitř, avšak zase někam do Přírody či mimo jeho existenci. Pak nutně následuje krok druhý, jenž lidskou existenci převádí na soubor rozsáhle, nejednotně, mnohoznačně i vágně vymezených přírodních procesů, zákonů a sil. Lidské tělo a duše jsou dvě od sebe oddělené energie a látky, které se vzájemně ovlivňují, ale představují odlišné skutečnosti, kdy v mnoha podobách léčitelství jedna může alespoň po určitý čas existovat bez té druhé.

Psychoterapie

V psychoterapii se však celá situace radikálně proměňuje. V ní se vždy jedná o osobní bytí člověka ve světě.[15] Je nejen tím, o koho vždy především běží, ale také se k němu psychoterapeutická pozornost vztahuje. V neredukovaném celostním pojetí vidíme jako na dlani (ale je tomu tak i jinde v psychoterapii), že nemoc nemůžeme nahlížet výhradně v medicínských kategoriích, nýbrž vždy také v kategoriích sociálních, vztahových, rodinných, kulturních, jež – oproštěny od redukcí – jsou zároveň kategoriemi existenciálními. A takto je jakákoliv nemoc nahlížena v psychoterapii. S ohledem na bytostnou povahu věci být nemocen znamená nemoci svobodně žít svůj život v možnostech, které byly otevřeny, ale nemoc je uzavírá. Uveďme věc názorně na příkladech vyňatých z konkrétních kazuistik. Abychom věc ještě více přiblížili, uvedeme ji v „ich“ formě. Být nemocen v případě desetiletého kluka může znamenat nemoci projevovat svoji touhu po vztazích s dospělými, po jejich lásce a blízkosti, porozumění, péči, zájmu, který potřebuji. Chci, aby mi rozuměli a poskytli svoji lásku a společný čas. V případě, že je tomu naopak, svoji bezmoc, nemohoucnost a zběsilé pokusy vše změnit projevím poruchami chování. Toto mé prožívání, moje situace, je jako vše, co a jak žiji, na různých rovinách a v různých oblastech života také tělesněno. Takže budu v uvedeném případě citové a vztahové deprivace trpět i tělesně, gastrointestinálně – budu mít střídavě průjmy a zácpy, budu mít migrenózní bolesti hlavy, v oblasti vylučování budu mít časté nutkání k mikci. I když to nikdo nesleduje, budu mít nejen úzkosti a strádat neklidem, ale kardiovaskulární systém bude zatížen nejen častým zvýšením tepové frekvence, ale budu vykazovat sice přechodné, leč průkazné stresové kardiovaskulární reakce. Protože jsou to jen drobnosti, nikdo si toho nevšimne. Psychoterapie mi pomůže strádání vyjádřit, pochopit a v dobrém případě, kdy se podaří do mé osobní psychoterapie přizvat rodiče, se změní také chování i jednání moje i dospělých, na kterých mi záleží více, než jsme si všichni vůbec kdy připustili. A moje oběhové i ostatní tělesné potíže zcela a bez povšimnutí kohokoli vymizí. Budu-li vychován prudérně, pedantsky náročně, citově neúčastně a moji rodiče mne budou bedlivě a s nedůvěrou sledovat obzvláště okolo mé puberty a stane-li se, že budu sexuálně zneužit partou opilých starších kluků, pak utrpím skutečnou ránu osudu. Napřed se budu dlouho vzpamatovávat z denní i noční můry, kterou jsem zažil. Nikdo to nesmí vědět, a přitom se hrozím chvíle, kdy se moje slabost a neskonalá blbost provalí. Raději se začnu stranit lidí, budu mít dojem, že každý na mně vidí ono zneužití a bude si o mně myslet ty nejhorší a nejohavnější věci a já vůbec nedokážu vysvětlit, co se to vlastně stalo. Budu se izolovat od lidí po více než deset let a kvůli tomu nedokončím školu, můj stav, moje pocity, celé prožívání se změní natolik, že už ani nedokážu opustit byt svých rodičů. Pak již zasáhnou rodiče. Dostanu antipsychotika a budu mít invalidní důchod. Přiberu dvacet kilo, budu se neustále čpavě potit, budou mne čas od času bolet klouby, padat vlasy a změní se moje vizáž, tělo, dokonce i pokožka. O zácpách a složitostech okolo vlastní hygieny ani nemohu mluvit. Natož pak o tom, co si skutečně myslím o sobě i o ostatních lidech. Psychoterapie mi pomůže najít důvěru v ničím nezpochybnitelný zájem druhého člověka, kterému se pak mohu svěřit, a tak pochopit svou situaci a znovu navázat potřebné kontakty s druhými lidmi, takže se moje izolace protrhne. Už se na sebe nedívám jako na hnusného slabocha a podivnou odpornou bytost, ale dojde mi, pomalu a postupně, že jsem se stal obětí jednoho z nejtěžších zneužití, které mladého hocha může potkat. Že já nejsem vinen! Pak také dokončím dálkově studia a začnu pracovat. Shodím polovinu nadváhy, začnu se léčit na endokrinologii, přestanu se tolik potit, přestože mám zjištěnou artrózu 1. stupně, chodím na procházky, ba i do kina a dělá mi dobře rehabilitace. Posléze jsem se i odstěhoval od rodičů, i když k nim chodím denně na návštěvu nebo aspoň zavolám. Líbí se mi ženy. Moc mi to s nimi pro moje nejistoty nejde, ale líbí se mi a přitahují mě. Už vím, že nejsem „teplouš“ ani žádné „prase“, jak jsem se v duchu nazýval. Pokračuji v psychoterapii. To, co můj psychiatr nazval bludem, je pryč. Měl bych chodit více mezi lidi, což je zatím nad moje síly. Ale žiji, cítím život v celém těle a také už vím, že jsem v jádru své bytosti dobrý člověk. Mám velmi rád děti pro jejich opravdovost, bezelstnost a bezprostřednost, schopnost dát najevo city a přízeň nezávisle na kádrovém posudku. Sestřiny dvě děti hlídám často a rád. V jiném případě se mi může stát, že po úraze na motorce ochrnu na dolní končetiny, upadnu do hluboké melancholie a budu uvažovat o sebevraždě. Psychoterapie, která se zabývá také mou rodinou, mi pomůže najít novou naději, přijmout aspoň částečně ochrnutí a najít nový vztah k manželce i dětem. Deprese jsou menší a méně časté, se zcela novou tělesnou situací se postupně seznamuji. Konečně jsem začal cvičit a rehabilitovat. Bez rehabilitace bych se opravdu dostal do hlubokého propadu na duši i na těle. Opět chodím, vlastně jezdím s rodinou na výlety a s kamarády do hospody na pivo, na fotbal. Není to žádná legrace, ale žiji svůj vlastní nový život docela dobře. V jiném případě trpím ulcerózní kolitidou. V psychoterapii jsem si uvědomila, jak moc jsem podlehla názorům a očekáváním rodičů, kteří po mně chtějí velké výkony a neustálé sebepřemáhání. Přitom mezi sebou mají tiché války, které se snažím rovnat, protože „to poznám, že moji pomoc potřebují“.  Na kluky jsem neměla čas. Jednu věc, kterou jsem si dovolila, je příslušnost k jedné náboženské skupině, kde se cítím opravdu přijímána, kde nemám žádné starosti a pochybnosti o sobě ani o tom, co je a není správné. Ale to pečlivě před ostatními tajím. Psychoterapie mi i zde pomohla najít rovnováhu mezi vírou a slepou závislostí. Moje vředové onemocnění se s rozpoznáváním mé životní situace i minulé doby postupně upravovalo. Krev mívám ve stolici jen zřídka, když se přetížím. Mám konečně známost. A už dlouhou dobu jsem nevzala žádné kortikoidy. Příklady nám ukazují řadu věcí[16]. Mají nejen demonstrovat přirozený a zákonitý souběh jednotlivých dimenzí lidského celo-bytí, ale poukazují zejména na tělesnění všech zdravých i nezdravých momentů, situací, chvil i etap života. Ukazují, že své tělesnění vykonáváme svým tělem nejen podle pravidel přírodních zákonů, ale ve smyslu toho, co konáme, jaké hodnoty vyznáváme, jak jsme ladění. Díky naší tělesnosti můžeme vnímat hebkost i drsnost věcí, díky rytmizaci tělesných funkcí cítíme rytmus světa, rozumíme pravidelnostem v hudbě i v přírodě, nejen akademicky, ale tak, že jimi také žijeme, že jimi jsme[17]. Představují uplatnění tělesnosti v potížích, které jsou jen zdánlivě výhradně psychické. Ukazují rovněž na uplatnění jednotlivých bytostných určení, jakými je například pohlavnost, historičnost, či smrtelnost v jiných určeních. Například pohlavnost v historičnosti či tělesnosti. Zdánlivě jde o kauzalitu, můžeme zde ale mnohem pohodlněji a nezatíženě chápat tuto mnohoznačnost jako aspektální výraz celku.[18]

Jaký je tedy rozdíl mezi psychoterapií a jinými léčbami?

Psychoterapie, na rozdíl od ostatních metod, se nezabývá primárně potížemi, ale naším bytím včetně bytí tělesného ve světě. Nemoc se v ničím nekráceném antropologickém porozumění na rozdíl ode všech předchozích konceptů netýká primárně mého těla nebo mé duše, ale vždy mé existence, mého, tedy i tělesného pobytu ve světě. Týká se mne zároveň se světem, ke kterému se vztahuji, který tvoří místo mého života, s lidmi a vztahy k nim, s tím, jak svůj vezdejší život vnímám, cítím, jak mu tak či onak rozumím. Nemoc zasahuje nejen moji tělesnost, ale celý můj život, jehož jsem nedílnou součástí, což platí i naopak. V tomto místě vidíme základní rozdíl mezi nemocí pojatou v tak či onak předmětné podobě a nemocí pojatou celostně, naivně bezprostředně, jenž se jeví jako neštěstí, zlo a strádání. Nemoc v žité skutečnosti tedy není něčím vnějším, ale je součástí mého, vašeho bytí. Sice ne bezezbytku, ale cele. Celek mého bytí nekončí povrchem mého těla ani jeho skladbou. Ale má existence může být nahlížena z hlediska tělesnosti v dalších než jen předmětných významech, neboť bez nich by tělo zůstalo pouhou věcí. Různé způsoby tělesnění poukazují na jeho různé významovosti, které jsou stejně důležité jako předmětnost těla. Když spěchám na pracovní poradu s kolegou na klinice, a pak chvátám za dalšími povinnostmi s pacienty, když ráno v neděli kráčím s rodinou za věcmi převzatými od svých předků nebo za současnou kulturou, odpoledne jdu pracovat do zahrady sám, všechno tohle je prováděno z hlediska předmětné medicíny kosterně-svalovým aparátem počínaje a neurologicko-endokrinním aparátem mého těla konče. Ale čtenář si jistě dokáže představit, že veškeré tělesné pohyby se dějí ve světě, a každý z nich má zcela svébytný a neredukovatelný význam, který anatomie či fyziologie (včetně patologické) není s to postihnout. Přece by nikoho soudného nenapadlo můj pohyb na poradu prohlásit za významem shodný s chůzí za zábavou. Součástí lidské existence je proto vždy svět, ve kterém je lidská existence uskutečňována pohybem, včetně pohybu tělesného. Ani svět objektivní, ani jen subjektivní. Vždy jeden, společný pro všechny, ve kterém se každý pohyb existuje svým způsobem. Je současně pohybem ducha, jenž dává smysl tělesné chůzi. Je odemknut otevřeností každého z nás tomu, co se v něm může ve světle našeho bytí objevit.[19] Naše bytí je vždy časové, historické, smrtelné, situační, prostorové, tělesné, věkové a také vztahové i pohlavní. Zmíněná určení se uplatňují současně a jedno nemůže být bez druhého, byť v různých situacích vyvstává jedno před druhým. I tělesnost se váže ke všemu tomu, co dělám; myslím v trojím čase, ústícím do žité přítomnosti, zakořeněn v minulosti, vykloněn do stejně živé budoucnosti. I svým teď již zdravým tělem mířím tam, kde se světlina světa ztrácí v neproniknutelných a tajemných končinách bytí. V nemoci se v určitých jejích poukazech ocitám na pomezí, za kterým zmizeli a mizí moji drazí a všichni ostatní tam, kam časem zmizím i já – a ve stejném společném údělu my všichni. Není to však pouze tato poloha tajemství. Ve zkušenostech i vizích se objevují jiná světla plná naděje. A i ona patří k nemoci, kterou pak již ani nemocí nenazýváme, protože jí začínáme rozumět podstatněji a ona se stává součástí širšího vezdejšího pobývání, což její smysl proměňuje mimo oblast i možnosti medicíny. Tělo je v medicíně pojato jako předmět abstrahovaný z žitého světa, v psychoterapii jako modalita existence ve světě. Tento rozdíl je nepřekročitelný. Psychosomatickou medicínu na letošní konferenci potkala i díky přítomnosti německých kolegů naděje, že se přece jen statisticky významně ukazuje, že na vznik i průběh řady klasických nemoci má vliv psychický stav, životní styl, lidské vztahy v rodinách i jinde. Tento trend jakoby vlil krev do žil víře v možnosti vzniku nové medicíny. Zdá se však, že se pouze rozvíjí a výzkumně potvrzuje psychofyzický paralelismus. Korelace mezi duší a tělem jsou sice četnější a nacházíme je i tam, kde bychom je nehledali, leč metodologicky jsme stále na stejném místě. Existující průrva mezi duší a tělem se nezacelila ani o píď, jen jsou výraznější její okraje. Jistěže můžeme takto pokračovat a dále rozvíjet další paralelu sociální, spirituální, historickou a podobně. Určitě to na první pohled povede k většímu počtu informací, k poučenosti o souvislostech a k hledání nových společných témat i metod použitelných a používaných zejména v somatické medicíně. Lékaři budou častěji hovořit s pacienty nejen o tělesné nemoci samé, ale i o způsobu života, poměrech v práci či v partnerství. To ale nemůže psychosomatickému lékařství pomoci podstatně, protože medicína stejně musí zůstat u svých osvědčených a předepsaných lege artis postupů.[20] Považovat tento trend za známku integrace je věcně zavádějící, protože v integraci jde o zcela jiný význam, totiž o sloučení v jeden organický celek a nikoli o paralelismus[21]. Ostatně, v této oblasti přituhuje i legislativně a profesionálně. Z hlediska pojetí člověka je celá tato skutečnost poplatná přírodovědeckému přístupu, který obecné považuje za nadřazené jednotlivému, neboť jedinečné je případem obecniny. V neredukované antropologii nemůžeme ani aristotelovské pojetí přírodních věd považovat za určující, protože klasifikující zobecnění jakožto metodologické východisko je i v psychoterapii zavádějící. Vždy se totiž setkáváme s jednotlivým člověkem, s jednotlivými životními událostmi jedince, se situacemi, které jsou sice podobné, ale významem jedinečné a neopakovatelné. V nezúžené antropologii se nám neustále vrací jedinečnost a neopakovatelnost životní chvíle, lidské existence jako základní metodologický rozvrh. Co nám tedy zbývá? Máme nechat medicínu, ať si dělá svoji práci? Protože jsme také předmětnými stvořeními, její přínos je k nezaplacení. Časem ale bude přivedena k tomu, že její horizont je nejen vymezený, ale i omezený. Pak začne svoji vlastní reinterpretaci, kterou však nelze provést přírodovědecky, stejně tak jako radikální ekonomickou reinterpretaci nelze provést jejími omezenými prostředky, ale návratem k hodnotám, smyslu hospodaření, k tzv. lidskému faktoru, jenž je třeba nahlédnut také fundamentální ontologií. K její sebereflexi psychosomatická medicína přispívá zásadním způsobem. Psychosomatická medicína stojí na rozcestí několika možností. Jednou je zabývání se somatickými příznaky nemoci, léčit je klasicky a při tom sledovat životní okolnostmi člověka, ve kterých se svou nemocí nachází. Jde také o to, jak je prožívá, jak s nimi zachází, jak se v nich vyzná a umí se s nimi vypořádat. Pacientovi je poskytována klasická lékařská péče a souběžně s ní psychoterapie. Podle vývoje celé věci bude akcentována buď somatická, nebo psychoterapeutická složka péče. Zda taková podvojná péče bude poskytována jedním odborníkem nebo vícero lidmi, je další problém. Tato péče je paralelní po celou dobu trvání nemoci, způsob, frekvence a další okolnosti obou typů péče mají dynamicky, situačně podmíněný charakter. Volba způsobu péče je věcí vývoje nemoci i léčby. Jako obzvláště výhodná pro tento typ péče je práce týmová. Jinou cestou je převaha somatické léčby podporované psychoterapeutickým zájmem lékaře. Psychoterapie je adjuvantní, podpůrná, nesystematická, situační, zaměřená na bezprostřední souvislosti nemoci a života člověka. Neboť pacient má možnost o své nemoci a souvisejících tématech hovořit, lépe své nemoci rozumět v jejích souvislostech. Jinou alternativou je soustavná psychoterapeutická péče (individuální, skupinová, rodinná), kdy spoléháme na to, že somatické potíže společně se zlepšením psychického života pacientů samy ze sebe odeznějí nebo se upraví. Lékař somatik je přizván tehdy, vyžaduje-li to nezbytně tělesný zdravotní stav pacienta. Obě léčby pak po nějaký čas mohou běžet paralelně. Nezbytná je vzájemná informovanost odborníků. V současné době se stále více a stále častěji i v rámci oficiální medicíny ukazuje, jak člověk své životní potíže patologicky tělesní do podoby somatických potíží, neduhů a onemocnění. Stále více a stále častěji jsou před nás kladeny důkazy o tom, že tělesné potíže souvisejí s životem a jeho vedením. Život pacienta je ovlivňován jeho životními hodnotami, lidskými vztahy v rodinách, partnerstvím, jeho sebepojetím. Poněšický (2004) upozorňuje na četné a množící se klinické příklady těchto souvislostí. Např. že při blokádách páteře, při kterých se provádějí mezokainové nebo prokainové obstřiky, tyto zásahy pomáhají tam, kde vznikly mechanickým způsobem; v případě jiných vlivů, jimiž jsou dlouhodobé situační problémy, potíže ve vztazích či neschopnost vypořádat se s nároky života, však nepomáhají, pokud nejsou kombinovány s psychoterapií. Uvedli jsme před časem kazuistiku ženy trpící ulcerózní kolitidou, kdy samotná léčba kortikoidy měla jen krátkodobý efekt. Teprve solidní psychoterapie pacientce umožnila dlouhodobé zlepšení jejího onemocnění. Z invalidní neduživé, na domov a lůžko upoutané mladé ženy se stala jiskrná energická bytost, která již žije ve vztahu s mužem (Růžička, 2006). Z našeho pracoviště bychom mohli uvést řadu příkladů, naše i světová literatura jich uvádí nespočet a stále jich přibývá. Proto bude součinnost psychoterapeutických postupů v širším smyslu a rozsahu používána čím dál více. Ani ty však nevyřeší základní problém, který spočívá v tradiční podvojnosti duše a těla. Chceme-li rozumět významu nemoci pro pacienta, a přitom chápat i její biologii, je třeba nemoc vyložit v perspektivě jejího smyslu. Tělesnost musí být ve výkladu vztahována ke smyslu vždy, smysl však na biologii redukovat nelze. Pokud využijeme poznatky a cenné informace tradiční medicíny pro hlubší výklad smyslu, pak může být spolupráce s psychoterapií více než užitečná, naopak pochopení a neopomíjení smyslu zdraví a nemoci u konkrétních lidí na pouti jejich životem připomíná a ukazuje klasickému lékařství jeho skutečný, biologickou předmětnost přesahující význam (Heidegger 1987, 1996; Patočka 1995, 1999; Boss 1947, 1953, 1975; Condrau 1998, u nás Čálek 2004, 2009; Rezek 2008, Růžička 2006, 2010a). Zároveň také povyšuje medicínu z řemesla a jedné z přírodních věd na milosrdnou, ušlechtilou, úctyhodnou a rozumějící péči a starost o druhé lidi. Nicméně je nepochybné, že biologii člověka somatická medicína nemůže opustit, neboť lidské tělo je živou věcností, přírodninou – a protože o něm víme v souvislosti s nemocí a zdravím nenahraditelně mnoho, zůstane také tím, čím je dnes, byť se bude i nadále přírodovědné poznání právě o něm vyvíjet a rozvíjet tempem, které je již dnes nevídané. Teprve skutečně celostní pohled, který překročí neřešitelnou podvojnost karteziánství, může přiléhavě vymezit vztah jednotlivých aspektů lidského bytí k jeho celku i celek uplatněný ve svých atributech. Základní půdorys celistvosti lidské existence ani metodu, kterou se nám rovnou a bezprostředně ukazuje, není třeba složitě objevovat či zdlouhavě hledat. Byly vytvořeny již dávno a ožily znovu naplno především v pracích M. Heideggera a jeho nástupců. Zavedení nové metodologie v lékařství se ale neobejde bez jejího širšího uplatnění, a tím i duchovních proměn v celé kultuře západní civilizace. Pokud se psychoterapie dokáže odvážně definovat jako zcela nové vědění o člověku, její vliv by se mohl ukázat jako ještě významnější než dosud. Psychoterapie totiž vezdejší lidský život ukazuje a rozkrývá rovnou. Nemůže ze své povahy existenci pojmout v prvním kroku reduktivně. Sám zakladatel psychoterapie S. Freud do jejích základů vetknul podmínku i pravidlo, které psychoterapii uvedlo jako původní možnost člověka spatřit i ponechat jej tím, čím skutečně je, tedy bytostí, které běží o vlastní bytí v pravdě vůči sobě samé a svému životu. Skutečnost, že psychoterapie toto své bytostné určení často lehkomyslně přehlíží, patří mezi její hříchy. Mám za to, že psychosomatická medicína musí stavět na vztahu vlastního bytí k pravdě svého života. Ztráta životní cesty i okolnosti, které k tomu vedly, jsou kromě jiného také tělesněny, neboť, jak již bylo řečeno, tělesnění vlastního života patří k bytostným určením lidské existence. Tělesnění ztráty svobody, lásky, naděje a víry v smysluplnost lidské existence se projevuje nejen „na duši“, ale také tělesně, jako neduh, funkční nedostačivost, funkční selhávání, nemoc. Před psychosomatickou medicínou se otevírá nejen řada léčebných možností, ale i otázek. Dosavadní pojetí nemoci jako ryze biochemické a biofyzikální skutečnosti, která se řídí přírodovědeckými zákonitostmi, se ukazuje jako sporné. Vedení života zejména v kontextu lidských vztahů, životních voleb v prostoru dobra a zla rozšiřuje u somatického onemocnění horizonty etiopatogeneze řady nemocí a přináší nové skutečnosti, kterým je sice klasická medicína relativně uzavřena, ale psychosomatickým vlivům se pomalu otevírá, i když k nim dosud přihlíží často jen dočasně. Literatura

  1. Balint, M.: The Doctor, His Patient and the Illness. London: Churchill Livingstone, 1957
  2. Boss, M.: Sinn und Gehalt der sexuellen Pervesionen: ein daseinsanalytischer Beitrag zur Psychopatologie des Phänomens der Liebe. Bern: Huber, 1947.
  3. Boss, M.: Psychoanalyse und Daseinsanalytik. Bern: Huber, 1953.
  4. Boss, M.: Grundriss der Medizin und der Psychologie. Stuttgart: Huber, 1975.
  5. Bowie, F.: Antropologie náboženství. Praha: Portál, 2008
  6. Castaneda, C.: The Teaching of Don Juan: Yaqual Way of Knowledge. Harmondsworth: Penguin, 1968
  7. Condrau, G.: Daseinsanalyse. Dettelbach: J. M. Roll, 1998
  8. Čálek, O.: Skupinová daseinsanalýza. Praha: Triton, 2004.
  9. Čálek, O.: Práce s pocity v daseinsanalytické skupinové terapii. Předneseno v říjnu 2009 na DA forum for DA, Brussels, 2009
  10. Descartes, R.: Abhandlung über die Methode. Überzetzung Artur Buchenan. Leipzig: F. Meiner, 1922
  11. Drury, N.: The Element sof Shamanism. Shaftesbury: Elements Books, 1992
  12. Eliade, M.: Šamanismus a nejstarší techniky extáze. Praha : Argo, 1997
  13. Encyklopedický slovník, Praha: ČSAV, 1980
  14. Fölsch, U. R., Koschiek, K., Schmidt, R. F.: Patologická fyziologie. Praha: Grada, 2003
  15. Good, B.: Racionality and Experience: an Antropological Perspective. Cambridge: Cambridge Univ. Press, 1994.
  16. Heidegger, M.: Zollikoner Saminäre. In BOSS, M. (ed). Gesaumtausgabe. Sv.34.  Frankfurt a. M.: Klatterman, 1987
  17. Heidegger, M.: Bytí a čas. Praha: Oikoymenh, 1996
  18. 18. Husserl, E.: Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie: úvod do fenomenologické filozofie. Praha: Academia, 1996
  19. Jacobsen, M. D.: Shamanism: Traditional and Contemporary Approaches to the Mastery of Spirits and Healing. Oxford: Berghahn, 1999
  20. Lévi-Strauss, C.: Strukturální antropologie. Sv.1. Praha: Argo, 2006
  21. Matula, V. H.: Hledání kamene mudrců. Praha: Orbis, 1948
  22. Merleau–Ponty, M.: Oko a duch a jiné eseje. Praha, 1971
  23. Merleau–Ponty, M.: Viditelné a neviditelné. Praha: Oikoymenh, 2004
  24. Merleau–Ponty, M.: Svět vnímání.  Dopl. S. Ménasé. Přel. Kateřina Galdošová. Praha: Oikoymenh, 2008
  25. Patočka, J.: Tělo, jazyk, společenství a svět. Praha: Oikoymenh, 1995
  26. Patočka, J.: Péče o duši. Praha: Oikoymenh, 1999
  27. Patočka, J.: Přirozený svět jako filosofický problém. Praha: 1936, 1970, 1992
  28. Poněšický, J.: Neurózy, psychosomatická onemocnění a psychoterapie. 2. vyd. Praha: Triton, 2004
  29. Rejzek, J.: Český etymologický slovník. Praha: Leda, 2009
  30. Rezek, P.: Fenomenologická psychologie. Praha: Jan Placák – Ztichlá klika, 2008
  31. Ricoeur, P.: Život, pravda, symbol. Přel. Miloš Rejchrt a Jan Sokol. Praha: Oikoymenh, 1993
  32. Rutheford, W.: Shamanism: the foundation of Magic. A history of the Shamanic Tradition from Its origin to the Prezent. Day.Wellingborough: Aquarin Press, 1986
  33. Růžička, J.: Psychosomatický přístup k člověku. Praha: Triton, 2006
  34. Růžička, J.: Deset těžkých hříchů psychoterapie, in: Psychiatria, psychoterapia, psychosomatika, 17/2010, str. 3–7, Bratislava, 2010a
  35. Sackett, D. L.; Rosengerg, W. M. C.; Gray, J. A. M., Hayes, R. B.; Richardson, W. S.: Evidence based medicine, BMJ, 1996, roč. 312, čís. 7023
  36. Slovník spisovné češtiny. Praha: Academia, 1989
  37. Trojan, S. a kol.: Lékařská fyziologie. Praha: Grada, 2005
[1]

Jsou sice upozorňování, že nemoc je součást celého člověka. Ale co míníme tím, když říkáme, že to je součást? Jak vypadají jiné části? Jak jsou spolu spojeny a propojeny? Jak jsou sceleny? Jak se integrace bio-psycho-sociálních aspektů děje? Kdo, co a jak tuto integraci určuje a řídí? Člověk se v tomto pojetí skládá z koncepcí lidských aspektů jednotlivých oborů, jinými slovy člověk je skládanka oborů a nikoli vždy celá existence, neztenčené lidské celobytí ve světě. Člověka ale není možné ani nutné dodatečně skládat. Je celý již od početí. Pouze se rozvíjí.   [2]Je zde ale ještě psychiatrie, která buď pojme psychiku jako produkt či funkci mozku, a pak se snaží mozek s pomocí neurověd popsat a vyložit tak, aby ukázala, kde sídlí jednotlivé psychické funkce a jak v mozku vznikají, jak pak již vzniklé působí nebo se projevují, nebo (což již není přírodovědecké) předpokládá jakýsi dosud nedostatečně vysvětlený paralelismus mozku a duše. I zde se ukazuje jako nezodpověděný základní problém toho, jak se má duše k tělu. Potíž zde je v tom, že duše je stále chápána jako nějaká o sobě existující skutečnost, nebo pouze funkce mozku či pomocný termín, který ony funkce označuje. Rovněž je chápána jako konstrukt, který ve skutečnosti nic neznamená, neboť má vypomoci do té doby, dokud nebudeme mít více poznatků o mozku a jeho fungování, a potom vznikne nový pojem, nová definice, kterou dosud nemáme. [3] V žádné učebnici lékařské etiky jsem nenašel rozpracovanou a didakticky i metodicky uplatněnou výchovu k soucitu, lidskému milosrdenství a laskavé a trpělivé účasti na pacientově údělu. Obsahuje spíše společenské, právní a stavovské normy a předpisy, které jsou předloženy k dodržování, nebo psychologicko-sociální důvody účelové povahy. V etickém kodexu je lékař nabádán ke korektnosti a trpělivosti s nemocným. O pečující lásce k bližnímu, která nemá žádný důvod kromě sebe sama, zde není ani slovo. [4] Ohled na osobu člověka v současné biologické medicíně neplyne z jejího vnímání a rozumění nemoci, ale z  dobových a kulturních vlivů, ve kterých se pohybuje a které ji k těmto postojům mají. Tam, kde jsou ohledy menší a kulturní pojetí člověka, jeho důstojnosti, svobody a práv na horší úrovni, než tomu je ve vyspělé západní civilizaci, vidíme méně ohledů, méně úcty a menší čas věnovaný osobnímu kontaktu zdravotníků a jejich pacientů. Nejde pouze o čas, ale o způsob, jakým je s pacienty jednáno a zacházeno. [5] Původní latinský význam obiectum znamená „co je předhozeno smyslům“ (Český etymologický slovník). [6] Jak, kdy, v jakém smyslu jsme či nejsme součástí světa a on nás, je třeba vyložit, ale to již přesahuje naše pojednání. [7] Všimněte si, že používáme pojmy jazyka a řeči. Je to proto, že svět se nám lidem otevírá jazykově uchopitelnými významy a ty pak jsou vyjadřovány řečí. [8] Mezi základní schopnosti šamana patří kromě léčby předvídat budoucnost, umět číst ze snů, umět číst z představ a vizí úmysly démonických sil, schopnost se převtělit v jiného člověka, ducha nebo zvíře, vstoupit do cizího těla, vést komunikaci s dobrými i zlými démony, mít vlastního démona nebo ducha na ochranu i radu, patří sem umění komunikovat zvláštními prostředky s duchy a bohy, dobrými i zlými, opustit tělo a vydat se do jiných světů např. mezi předky aj. K nám se dostává šamanismus vlivem „New Age“, městský šamanismus je známý v USA, ale i v jiných městech, např. v Číně. Velký vliv od šedesátých let mají fiktivní spisy Carlose Castanedy (Castaneda, 1968), otce neošamanismu (Rutheford, 1986; Drury, 1992). [9] Můžeme učinit krátkou poznámku. Ani tradiční čínská medicína není zdaleka prosta redukcionismu a nedostatečného ohledu na plné a nekrácené celobytí člověka. Nemá k dispozici ty ideové koncepty západního světa, které lidskou svobodu a lidská práva vykládají jako bytostné a nepominutelné určení každého jednotlivého člověka. Nemá také k dispozici pochopení ani výrazy pro jedinečnost osoby a lidské vztahy otevírající nové horizonty porozumění těm oblastem lidské existence, které pojmenovalo křesťanství a k praktickému uvědomění a ověření je vynesla v podobě dostupné pro všechny psychoterapie. A podle ní je součástí nemoci, léčby i zdraví to, jak člověk žije, a to i morálně. I když tomu v praxi je do určité míry jinak, je i ona svým modelovacím přístupem reduktivní. [10] K pochopení fenoménu zjevení by bylo třeba provést analýzu subjekt-objektové pozice, která od Decsartesa úplně ovládla pohled na lidské poznání v západní civilizaci. Zcela zjednodušeně: Dříve byly různé formy zjevení, vizí a obrazů považovány za zvláštní, ale tak jako veškerá realita za zjevenou (skutečnou) skutečnost. Poté byla jednota subjektu a objektu nahrazena pozicí subjektu jakožto vnitřního prostředí, psychikou, která stojí vždy proti objektu, vnější skutečností na subjektu nezávislou. O skutečnosti psychického, tedy subjektivního poznání rozhodla metoda vykazatelnosti, totiž matematizovatelnost, obecnost, opakovatelnost, předvídatelnost. Vše ostatní bylo psychologií složitým způsobem prohlášeno za projekci vnitřního, subjektivního prožívání na vnější svět. Proto bylo jen otázkou času říci, že vize, zjevení, zcela osobní spatření něčeho vnějšího je pouhým zdáním, založeným na „mechanismu projekce vlastních přání, stavů atd., které nikterak nesouvisejí s vnější objektivní realitou“. Celá západní civilizace se postupně dostala (a proces pokračuje) do sféry materialismu a ateismu, protože bohové, duchové a „jiné“ síly jsou v tomto pojetí jen projekcemi vnitřních stavů organismu. Vytratila se tím pádem ze světa veškerá oblast poznání, které po tisíciletí platilo za stejně důležité jako poznání vykazatelné objektivně. Západní civilizace se z tohoto nemůže vzpamatovat, neboť se stala sice materiálně, tedy vnějškově bohatší, ale chudší o sféru subjektivně reálné neosobní, neprojikované, zjevující se a zjevené skutečnosti. Toto ovšem šamanství nedokáže odlišit od objektivizace vnější a od bludů či falešných skutečností. Jeho zkušenost zjevení však není možné ani přísně metodologicky správné prohlásit za „psychickou poruchu“, pouhou projekci nebo za zvláštní vidění. Fundamentální kritika objektivismu byla, jak již víme dávno, provedena Husserlem (Husserll, 1996) a především Heideggerem (Heidegger, 1996) a jejich žáky. Jen málo vědeckých objevů, uměleckých děl a náboženského osvícení by vzniklo nebýt nadání vidět svět jako zjevující se skutečnost. Jen některé z nich lze objektivizovat přírodovědecky, jiné nikoli. [11] Magický konkrétismus se vyznačuje vírou v psychickou ovlivnitelnost fyzikálního světa. Konkrétismem jej nazývám proto, že magie se vztahuje vždy k určité věci. [12] Během vytržení se vytrácí osobnost šamana, ale i nemocného ve smyslu, kterým jej vymezuje psychologie. Jeho osoba se však proměňuje a je definována jeho zvláštními schopnostmi vykonávat obřady. Trans je zvláštním stavem vykračujícím z každodennosti. Z běžné obstarávající rutinní a obecně sdílené samozřejmosti svého bytí, ve kterém je určitou trvale identickou osobou, se šaman proměňuje do nesamozřejmého, do extatické bytosti, která se tak rovněž společenský vyčleňuje. Ve většině velkých kultur a civilizací máme doklady o tom, že vytržení patřilo k poměrně běžné a obecné zkušenosti lidí. Zvláštní stavy vytržení byly podmíněny jak různými obřady, tak látkami, které k tomu napomáhají. Užívání oněch látek však, zdá se, přináší mnoho komplikací, metodologických nejasností a věcných i morálních problémů souvisejících s věrohodností. Není bez zajímavosti, že Řekové, ale zejména židé a první křesťané považují použití cizích látek za známku nespolehlivosti a nevěrohodnosti zjevení. [13] Zde je třeba připomenout alchymii, která nebyla určena primárně léčbě, ale hledala v přírodninách jiné, totiž duchovní, a především přírodní zákony, principy a síly. Alchymie v sobě mísila přírodní vědy chemii, fyziku, ale i nauku o lidském těle a jeho funkcích. Umělci renesance prováděli spolu s tehdejšími lékaři pitvy (Michelangelo, Leonardo da Vinci), studovali matematiku, geometrii, zeměpis, geologii a astronomii. Lidé však také pěstovali magii, zabývali se vyvoláváním duchů, hledali kámen mudrců a snažili se vyrábět drahé kovy, zejména zlato. Jejich ambicí bylo najít a objevit tajemství tvoření, principy, podle kterých byl Bohem vytvářen svět. Alchymie obsahovala nejen mystické a magické prvky, ale také umožnila vznik experimentování, především laboratorního, pokusů a systematického pozorování určitých dobře definovaných jevů. Alchymisté patřili k předním myslitelům té doby a byli častými hosty vládců světských i duchovních hodnostářů, kteří je nezřídka u dvora hostili. U nás za Rudolfa II. měla alchymie punc evropské velikosti a Praha tehdy představovala město, kde se poznání pěstovalo na nejvyšší úrovni. Vzpomeňme v souvislosti s alchymií např. Keplera. (Slovník spisovné češtiny, Encyklopedický slovník). [14]Lidská vnímavost, obzvláště je-li trénovaná, bývá leckdy překvapivá. Je však důležité, jak jsou její projevy interpretovány, jak je jim rozuměno. Vlastní pozadí výkladu vždy zasluhuje co nejbedlivější zkoumání. [15] Jsem si dobře vědom rozdílů mezi jednotlivými psychoterapeutickými směry a jejich teoriemi. Přesto však i krajní psychoterapeutičtí redukcionisté musí vycházet a stále se navracet ke konkrétní osobě a k podmínkám jejich konkrétního osobního života v řadě aspektů, nikoli pouze jediném. Tato skutečnost je také jedním z diferenciačních kritérií mezi psychoterapií a jinými formami léčby. Domnívám se, že integrace v psychoterapii nemůže vést cestou hledání a nalezení nějaké univerzální metateorie, která by sjednotila dnes již několik set různých směrů, škol, postupů a dílčích názorových okruhů a metod. V budoucnu je spíše možné očekávat pokusy o sjednocení cestou příklonu k popisům a výkladům vycházející z bezprostřední zkušenosti vyjadřované běžnou mluvenou řečí a kultivovanou zkušenostmi oboru. Je totiž zbytečné a nadbytečné zavádět zvláštní teoretické konstrukty, které stejně tak jako tak vycházejí z osobní bezprostřední zkušenosti vyjadřované všem přístupnou řečí. Tou se ostatně mezi sebou domlouvají pacienti s psychoterapeuty, stejně jako představitelé škol, kteří se chtějí mezi sebou dorozumět. Terapeutické konstrukty a modely zde vznikly především z touhy se vyjadřovat stejně exaktně a stejně jednotně, jak to vidíme v přírodních vědách. Nápadný rozdíl mezi jednotnými jazyky a normativem v přírodních vědách, zejména v matematice, fyzice, chemii, a opačným trendem v psychoterapii nelze vysvětlit vývojovými fázemi oboru. Paralelu teoretických divergencí v přírodních vědách nenalezneme. Nelze ji ani vysvětlit jakousi vágní a neurčitou doktrínou, spíše příslibem, že v budoucnu dojde díky nějaké vyšší teorii o člověku, plynoucí z dokonalejšího poznání mozku a jeho funkcí, také nejen k nahrazení psychoterapie neurovědami, ale ke konečnému výkladu všeho, čím lidské bytí je, pomocí přírodovědeckých prostředků. Tento příslib či víra nemá žádnou jinou oporu než stále stejnou víru, iracionální přesvědčení, že přírodovědecké poznatky a metody jsou poznáním vyššího řádu než  „pouze“  tzv. subjektivistické nebo čistě spekulativní filosofické vhledy a jejich antropologické artikulace. [16] Všechny uvedené příklady jsou zlomky skutečných případů, které byly z názorných důvodů přepsány do ich formy. [17] Žádný stroj nemůže mít jakýkoli pocit, vjem, neboť neví nic o čase, neví nic o sobě, a tím pádem ani o světě. O tom, že stroj je světu uzavřenou skutečností, víme jen my lidé. Pokud si však myslíme, že i stroj má svět jako my, pak je to známkou hlubokého neporozumění tomu, co znamená existovat, co všechno jako lidé máme, čím jsme obdařeni a nadáni, na rozdíl od sebesofistikovanějších věcí. [18] Jakmile zavedeme kauzální souvislosti mezi aspekty, začneme se utápět v nastolující se nutnosti určit časové posloupnosti, kauzální vztahy a vazby, podřazenost jedněch druhým, časové i funkční souvislosti, a ztratíme přitom ono původní, tedy jednotný a celistvý lidský život, lidskou existenci. Kauzální pravidla platí v hledisku předmětných událostí, kdy jedna s předvídatelnou pravidelností předchází druhou tak, že ji podmiňuje. Tuto metodu ale nelze aplikovat, pokud se týká významu, smyslu věcí (Ricoeur, 1993). Ty pak určují jejich působnost, váhu, pohyb. Celek lidské existence není definovatelný jednotlivými vědeckými disciplínami, neboť postihují aspekty předmětnosti a nikoli osobního, existenciálního významu. Protože se psychosomatická medicína pohybuje často střídavě a bez reflexe mezi předmětností a smyslem, dochází k zmatkům a nepochopení. Obě podoby tělovosti mají svoje opodstatnění. Jedna nemůže druhou vyloučit, předmětnou tělovost však lze vyložit žitou tělovostí, nikoli naopak. [19] Tahle nezvykle znějící vyjádření vycházejí z domyšlené analýzy existence a snaží se věrně řečově postihnout zkušenost, prožívání toho, jak člověk ve světě existuje, vyvstává, jak lidsky je. [20]Uznávané postupy v medicíně jsou uvedeny v Evidence Based Medicine, ve které je zdůrazněno vědomé, zřetelné a soudné používání nejlepších současných důkazů při rozhodování o péči o jednotlivé pacienty. Jelikož se jedná o průkazně účinnou metodu, jde o postup „lege artis“. Ten předpokládá splnění požadavku obecného uznání v oboru a zároveň je i postupem, který konvenuje up to date stavu vědeckého poznání v oblasti zdravotní péče (Sackett aj., 1996). [21] Integrace (z lat.) ve všech oblastech užití znamená scelení, ucelení, sjednocující souladné spojení v jednotný celek (Slovník spisovné češtiny).

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0