Vydání 3-4/ 2024
V. Chvála: Je medicína schopná bránit se blamáži?
EDITORIAL
Třetí číslo Psychosomu roku 2010, které se vám dostává do ruky, obsahuje několik podstatných statí. Pozoruhodná kazuistika se zabývá tématem, které zatím stydlivě stojí stranou zájmu široké odborné veřejnosti – totiž smrtí na oddělení intenzivní péče. Dr. Rusinová předkládá přepis rozhovorů s rodinou umírajícího a uvažuje nad ním. Po třaskavém tématu situace v porodnictví by mohlo toto téma být další zanedbávanou, ale pro pacienty důležitou oblastí. Pro milovníky dlouhých textů uvádíme úvahu Jiřího Růžičky o vztahu medicíny, šamanství, léčitelství a psychoterapie, ke kterému ho inspirovala diskuse o vztahu psychosomatiky a evidence based medicíny na stránkách Psychosomu. To by měla být hlavní funkce tohoto časopisu – inspirovat k úvahám, a těmi pak obohatit společný diskurs. Často bědujeme nad nedostatečným sebevědomím psychosomatiky u nás, naposledy to bylo vidět kolem filmu pana Nováka o psychosomatice, který Brněnské tak zneklidnil. Jenže sebevědomí lze brát jen z uvědomění si vlastního místa ve světě, v případě psychosomatiky v celém zdravotnickém systému. A to nelze jinak než hledáním a vyjasňováním. Růžičkův text mezi takové práce patří. Co hodně chybí naší psychosomatice, je spojení psychoterapeutických znalostí se znalostmi o fungování těla. I na našem pracovišti se stále znovu dostávají fyzioterapeuti do role jakýchsi „masérů“, a psychoterapeuti nevědí, co by od nich mohli očekávat. Pacienty jim předávají s nejasným pokynem, aby s nimi trochu něco udělali „přes tělo“. Přitom od samých počátků se právě o takové pochopení psychosomatici, jako byl Pierre M. F. Janet, první předseda francouzské Psychofyzické společnosti, snažili. U nás se nejen ztratilo psychofyzické uvažování z interních oborů, ale dokonce i z hlavního proudu rehabilitace. Tuto mezeru se snaží napravit, také díky dřívějšímu působení PhDr. Vyhnálka, na katedře fyzioterapie na FTVS UK v Praze. Dr. Stackeová s kolegyní z Norska Bc. P. Eide předkládají souhrn znalostí o terapeutických možnostech fyzioterapie u úzkostných poruch. Psychoterapeuti, nepřeskočte tento důležitý text! Závažná témata se objevují v rubrice o etice, snad úměrně tomu, jak je tato oblast u nás dlouhodobě zanedbávána. Tentokrát jsme vybrali překlad veřejného přiznání o vlastním omylu lékaře kardiochirurga, význačného propagátora boje proti cholesterolu Dwighta Lundella, které se po internetu šíří ze serveru Total Health Breakthroughs. Tento statečný muž na konci své odborné kariéry přiznává, že se mýlil a že nevědomky napomáhal masivně ovlivnit mínění společnosti o významu cholesterolu. Možná se stal sám obětí rafinovaného podvodu na veřejnosti, na kterém ovšem vydělaly nejvíce farmaceutické firmy. Podobně si u nás kdysi sypal popel na hlavu ke konci svého života profesor Švejcar, propagátor umělé výživy, když nahlédl, že to byla chyba. Lundell začíná svůj článek větou: „My lékaři se vším naším vzděláním, znalostmi a autoritou si často rozvineme dosti velké ego, které nám ztěžuje přiznat, že jsme se mýlili.“ To by mohl být klíč k pochopení toho, proč jsme tak snadno zneužitelní. Těch omylů nebylo totiž málo. Medicína se mýlí každou chvíli, jenže je tady něco, co takové omyly umožňuje vydávat dlouho za jedinou pravdu. A ta má v medicíně velkou moc. Když se jeden lékař splete a dá, řekněme, pacientovi na kašel projímadlo, má to své neblahé důsledky, ale lékař i pacient se poučí a příště si oba dají pozor. Ale když se takový omyl stane na delší dobu základním kánonem oboru, řekněme, že by ten lékař byl profesorem plicního lékařství, který zdůvodní, jak změny iontů v plazmě díky projímadlu vedou ke změně sekrece v bronších (a proč ne?) a že nejlepší je brát lék preventivně, mohlo by se takové doporučení stát součástí postupu, který by byl závazný… a kdo by nedával projímadlo, byl by ostatními lékaři považován za nevzdělaného tupce. No řekněte, že by se to nemohlo stát? Zvláště kdyby se téhle chyby chytla farmaceutická firma, vyráběla by projímadlo za pětník a prodávala pojišťovnám (určitě by dokázali dosáhnout toho, aby to byl plně hrazený lék, třeba Diarhbronchin) za patnáct set? Copak, tohle by asi neprošlo pro fyziologické důsledky projímadla, ale co v případech, kdy se zjistí jen laboratorní odchylka jako ten cholesterol, nebo dokonce ještě méně – jen potenciál nemoci, jakou představuje genetická odchylka zjištěná v laboratoři. Není tady šance na obrovský zisk, pokud někdo přesvědčí lékaře, že je nezbytné preventivně podávat po celý život ten a další a ještě jiný lék? Určitě je, ale já si kladu otázku, zda existuje nějaká pojistka proti zneužití medicíny k takovému byznysu. (Naposledy jsme byli podezírání z něčeho tak obludného v případu mexické-prasečí chřipky.) Je jasné, že celý medicínský systém funguje, podobně jako armáda, především na principu direktivní subordinace. Pravdu má ten, kdo stojí výš, podřízený musí plnit příkazy, předpisy atd. Známe to. Tzv. spása, tedy jistota, že dělám dobro a ne zlo, je vlastně odpovědnost. V direktivních systémech deleguji odpovědnost výš. Plním rozkazy, protože jsou správné, nadřízení vědí, co je dobro, a já nemám ani právo, ani možnost to ze své pozice posuzovat. Stejně se hájili všichni vykonavatelé zla. Jenže dvacáté století se svými pokusy páchat dobro ve velkém, ovládat společnost rozumem, přineslo jednu významnou odpověď: není to možné, žádná delegace odpovědnosti není možná (viz Paul Johnson: Dějiny dvacátého století, Praha Rozmluvy, 2001). Každý jsme odpovědný sám za své činy. Významný francouzský sociolog polského původu Gilles Lipovetsky to popsal jako změnu etiky povinnosti v etiku odpovědnosti (G. Lipovetsky, Soumrak povinnosti, Prostor, 1992). Podle něho se evropská společnost po druhé světové válce proměnila. Na nikom už nelze vyžadovat plnění povinností, protože to není zárukou spásy. Každý se musí rozhodovat sám a tak vzniká etika odpovědnosti. U nás se celý tento proces nepochybně zpozdil o 40 let, prodloužen pokračováním bolševické totality, která nahradila totalitu fašistickou. Ale nezůstala v některých systémech totalita ještě i po devadesátých letech? Na železnici, v armádě, ve zdravotnictví? Na železnici a v armádě ať si klidně zůstane, aby nepřevládl chaos, ale nemůže být každý totalitně fungující systém snadno zneužit ke komerčním cílům mocných skupin? Obávám se, že může. Pak bychom si ale my lékaři měli hodně dávat pozor na to, abychom se nestali oběťmi takového zneužití. Jediné, co proti tomu pomáhá, je udržet si vlastní úsudek a organizační nezávislost. Není pochyb, že současné medicínské vzdělávání a organizační systém pracuje proti takové nezávislosti a posiluje možnost zneužití nás lékařů podnikateli ve zdravotnictví. Na takové riziko upozorňují i autoři dalšího článku. Organizace zdravotnictví se týká i další stať, kterou jsme přeložili z němčiny. Vztah psychosomatiky a psychiatrie je téma, které hýbe nejen scénou v Německé spolkové republice, ale začíná se projevovat i u nás. Na rozdíl od německých poměrů u nás neudržují psychosomatické myšlení internisté, ale je zde stále více lékařů různých klinických oborů, tedy nepsychiatrů, kteří jsou vzděláni v psychoterapii a jsou připraveni respektovat bio-psycho-sociální model zdraví a nemoci. Ale jejich pozice v systému je velmi nejistá, protože na rozdíl od Německa nemáme konsenzus v tom, že by měl existovat také zde obor psychoterapeutická medicína. Uvidíme, jak takové jednání podpoří psychiatři, v terénu se zatím projevují stejně jako psychiatři němečtí. A aby bylo téma úplné, ozvali se kolegové z Rakouské lékařské komory (ÖÄK) s dotazníkem, který má zmapovat stav psychosomatické medicíny v okolních státech EU. Jak jsme odpověděli za Českou republiku, dozví se čtenář také v tomto čísle. Přejeme dobré počtení a inspiraci k psaní. Napište! V. Chvála 15. 8. 2010 Liberec
Web7master s.r.o.