PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

... a úzkou vazbou na psychosomatiku

Recenze knihy: Hana Janečková, Helena Hnilicová: Úvod do veřejného zdravotnictví. Portál, Praha, 2009, 259 s., brožovaná

(PSYCHOSOM, 2010;8(1), Recenze, s.52-53) V nakladatelství Portál vyšla na podzim r. 2009 publikace Hany Janečkové a Heleny Hnilicové s nenápadným titulem Úvod do veřejného zdravotnictví. Zkušené autorky, socioložka a psycholožka, které se v oblasti veřejného zdravotnictví a dříve sociálního lékařství profesně pohybují více než čtvrtstoletí, v ní shrnují své rozsáhlé poznatky a dlouhodobé zkušenosti. Vymezují předmět a výzkumnou metodologii oboru veřejné zdravotnictví, který po r. 1989 do jisté míry nahradil, ale rovněž značně rozšířil dřívější disciplínu s názvem sociální lékařství, a v dalších kapitolách zpracovávají všechna důležitá témata, jako jsou determinanty zdraví populace, zdravotní stav populace, zdravotnický systém, zdravotnická povolání, kvalita života, kvalita a bezpečnost zdravotní péče, role pacienta a pacientských organizací a další. V obsáhlé kapitole, věnované zdravotnictví jako společenskému systému, popisují základní trendy vývoje zdravotnických reforem ve vyspělém průmyslovém světě a způsoby hodnocení zdravotnictví jako celku. Dále zmiňují tři výchozí modely (národní zdravotní pojištění, státní a liberální zdravotnictví) a ilustrují je podrobným rozborem německého, britského a amerického zdravotnictví. Na tuto kapitolu navazují důkladnou analýzou českého zdravotnictví. V ní vysvětlují základní pravidla fungování systému, právní garance dostupnosti léčby, financování zdravotnických zařízení, ale i udělování licencí a registraci zdravotnických zařízení. Vždy zmiňují důležité legislativní či jiné relevantní dokumenty. Krátce nastiňují akreditaci zdravotnických zařízení a instituce akreditačního systému v ČR a uvádějí je do souvislosti se sledováním kvality péče a spokojenosti pacientů. Pro lékaře i sestry může být velmi poučná i kapitola o výkonu zdravotnických povolání a profesních i pacientských organizacích. V závěru svého díla přecházejí k tématu podpory zdraví a prevence a věnují se i otázce sociálních nerovností ve zdraví. Poslední kapitola je věnována shrnutí současné neradostné situace veřejného zdravotnictví u nás. Ze suchého výčtu faktů mrazí: "Během posledních dvaceti let byla výrazně zredukována jeho institucionální základna, zrušeny výzkumné ústavy, zrušeny nebo zredukovány instituce zaměřené na podporu zdraví či zredukovány a re-orientovány zdravotní ústavy v regionech. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo prosadit veřejné zdravotnictví mezi základní ani nástavbové specializační obory, je nejasná budoucnost systematického postgraduálního vzdělávání ve veřejném zdravotnictví. Bez specializačního vzdělávání nebude mít obor šanci se rozvíjet a vychovávat kvalifikované odborníky. Je paradoxní, že právě specialisté ve veřejném zdravotnictví v jiných zemích poskytují vládě, státní správě a dalším aktérům zdravotní politiky validní a spolehlivé informace a analýzy jako podklady pro jejich rozhodování" (s. 257). Pro tento povzdech však mají Janečková s Hnilicovou vysvětlení, když na s. 32 citují bývalého ministra zdravotnictví, který v r. 1992 zdůvodnil rozhodnutí o rozpuštění Ústavu sociálního lékařství a organizace zdravotnictví slovy „informace nepotřebuji, vím sám nejlépe, co je potřeba udělat“. Současný trend postoje politiků k veřejnému zdravotnictví je u nás stále plně v intencích této rétoriky, což je v naprostém rozporu s tím, co pozorujeme v zemích Evropské unie, kde je veřejné zdravotnictví respektovaným a podporovaným oborem bez nádechu strachu ze státních zásahů do privátních sfér zdraví. Je to ale také v rozporu s tím, co naše praxe potřebuje. Každý den přinášejí masové sdělovací prostředky informace o zbytečných úmrtích, jako jsou např. narůstající počty chodců smrtelně zraněných na silničních přechodech. Přibývá úrazů z důvodů zanedbaných povinností při stavbě či rekonstrukci budov nebo dopravních spojů. Více je i smrtelných úrazů při sportovních aktivitách ve školách. Zdraví je v české společnosti vysoce ceněno, ale je vnímáno jako individuální statek. Zcela ignorována je sociální dimenze zdraví, podle níž zdraví a nemoci jsou produkovány v sociálních skupinách a organizacích a v jejich úpravách a intervencích se skrývá účinné řešení. Musíme bohužel znovu konstatovat, že v demokratických podmínkách si nevíme rady, jak jinak naložit s veřejnou, kolektivní neboli nadindividuální dimenzí zdraví a nemoci, než že ji popřeme. Pod tzv. strachem ze zasahování státu do soukromí, na který jsou ještě mnozí stále citliví, se úspěšně skrývá přehození odpovědnosti za zdraví na jedince, a to i v těch oblastech, které nemá vůbec pod kontrolou, jinými slovy selhání veřejných autorit pečovat o zdraví populace jiným způsobem než jen prostřednictvím klinické medicíny a alibismus. Publikace Hany Janečkové a Heleny Hnilicové je nejobsáhlejší, nejkomplexnější a bezesporu nejkvalitnější nabídkou literatury tohoto oboru nyní u nás. Je svou strukturou, rozsahem i kvalitou zpracování plně na úrovni zahraničních publikací veřejného zdravotnictví. Ze seznamu použitých zdrojů je vidět, jak dobře jsou autorky seznámeny nejen se zahraniční, ale i se současnou českou odbornou literaturou v dané oblasti. Nic podstatného ani méně podstatného v jejich knize nechybí. Autorky ve své knížce uplatnily nejen své hluboké znalosti a rozsáhlé zkušenosti, ale zaznamenaly i četné historické a lidské postřehy, které během své profesní dráhy nasbíraly. Velice cenné jsou všechny popisy historického vývoje oboru u nás před 2. světovou válkou a po ní a transformace zdravotnictví po r. 1989, které udržují v dané problematice kontinuitu a paměť. Snad jedinou výtku lze mít k příliš skromnému názvu, neboť kniha je daleko spíše kompendiem veřejného zdravotnictví než úvodem k němu. Publikace je zajímavá pro každého, kdo zdraví a nemoc nevnímá jen jako činnost tělesných systémů a částic, ale který zdraví a nemoc vnímá v psychosomatické jednotě a člověka vnímá jako člena sociálních skupin, jež utvářejí jeho psychosomatické jednotě životní rámec. S psychosomatikou pojí veřejné zdravotnictví také stejný, zatím neradostný osud odstrčeného dítěte. U veřejného zdravotnictví je to o to smutnější, že došlo k rozbití infrastruktury, která vznikala již za první republiky a jež se bude velmi těžko stavět znovu na nohy. Na rozdíl od psychosomatiky existuje sice zázemí veřejného zdravotnictví jako oboru na univerzitách, jak tvrdí autorky, ale otázka je, jestli z tohoto zázemí nezbyl jen fíkový list, který zakrývá nahotu. Pak by na tom psychosomatika byla o hodně lépe.

• Eva Křížová, 3. LF UK, Praha, 14. 12. 2009
• Možný střet zájmů a etických principů: není
• Došlo do redakce: 14. prosince 2010
• Přijato jako recenze k tisku: 31. ledna 2010

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0