PSYCHOSOM | ��asopis pro psychosomatickou a psychoterapeutickou medic��nu

(PSYCHOSOM, 2010;8(1), Recenze, s.48.50)

Každá nemoc je hudební problém. Uzdravení je hudební řešení.Novalis

Podivuhodná existence hudební skladby začíná v autorově hlavě, kde se rodí spontánně jako Afrodité z pěny nebo pracně jako socha z beztvarého kusu kamene, nicméně jakmile se jednou vyloupne na svět, začne nezadržitelně oslovovat další lidi, a to beze slov. Projde sice nejprve centry v mozkové kůře, ale skutečným cílem jejího zásahu je emoční mozek, a odtud celý organismus člověka a zřejmě také dalších našich příbuzných. Je uchovávána v paměti, zapisována na papír, zachycována zvukovými nosiči a žije dál svým životem, obdivována, zatracována, nepochopena i neslyšena. Prolíná se tak všemi třemi Popperovými světy, kam všude současně patří i nepatří. Je magická a skrývá mnoho zatím nepoznaných tajemství, stejně jako náš celý život. Euterpé má velmi blízko k Erató i Terpsichóře, ale nad nimi stojí zahalená Polyhymnia. Působí na všechny, nedá se ošálit. Lidé nepřipravení a hudbou nedotčení reagují zcela jinak na tutéž klavírní sonátu, hraje-li ji pianista, nebo dokonalý elektronický přístroj; elektronická hudba je napůl němá. Jakými smysly to hudební laici odhalí? Hudba promlouvá přes hranice a zeměpásy, šestileté děti na celém světě jsou schopny poznat, zda je veselá nebo smutná, co více, zda je hrána ve správném tempu, a pokud ne, její tempo optimálně upravit. Uklidňující skladba objektivně přináší před operací pacientům více úlevy od úzkosti než midazolam. Vánoční koledy dovolí překlenout náboženské rozdíly mezi fundamentalisty a poskytují mystický povznášející prožitek „teď a tady“ drtivé většině posluchačů. I ten největší hudební analfabet má někde naprogramovanou „gramatiku hudby“ a podvědomě očekává a předvídá, kudy se bude linout dál. Mazaný skladatel jeho prognózy naruší a vyvolá tak emoční bouři. Naopak předvídatelně plynoucí fráze uklidňují tep, snižují vysoký krevní tlak, a pokud jde o srdeční akci, zlepšují parametry tak minuciózní, jako je například variabilita srdeční frekvence. Společná účast na provozování hudby – zpěv, tanec nebo pochod – posiluje a upevňuje mezilidské vztahy. Mnozí vědci jsou přesvědčeni, že při (z našeho hlediska primitivní) vokální produkci, možná doprovázené i rytmickou skupinou, křepčili již naši pradávní předci, kteří si zdaleka nečinili nárok na přídomek sapiens sapiens, stejně jako naši neandertálští bratranci. Nález nejstarších hudebních nástrojů se datuje do stejné doby jako nálezy jeskynních kreseb. „Hudba je nejpřímější a současně nejtajemnější způsob jak vyjádřit a vyvolat pocity. Je to cesta jak propojit jedno vědomí s druhým. Myslím, že společné provozování a sdílení hudby má nejblíže k telepatii.“ To prohlásil autor recenzované publikace a současně odvedl titánský kus práce, aby zjistil a vysvětlil, kudy a jak se tato vědomí propojují, co se děje v mysli a v mozku člověka, kterému při poslechu některé skladby naskakuje husí kůže, běhá mráz po zádech, buší srdce a svírá se žaludek, který prožívá radost, smutek či strach, nebo vzrušení, zatímco druhý má dojem, že padají hrnce a poklice. Hudba, ten neuchopitelný fenomén, se potkává s miliardami lidí, z nichž ani dvě identická dvojčata nejsou stejná. Kniha obsahuje desítky jak běžných, tak především kuriózních příběhů o setkání člověka a hudby a za svou krátkou existenci se stala kánonem. Několik neurologických publikací již odkazuje na případ lékaře, který po zásahu bleskem a krátké klinické smrti byl doslova zasažen nutkavou potřebou hrát na piáno především Chopinovy skladby a začít komponovat. Ti čtenáři, kteří neumdlí před branami dalšího vzdělání, se po této první historce dopracují k mnoha dalším. Nemusí to být elektrošok o síle desítek megavoltů, který vede k bizarnímu chování v souvislosti s hudbou, mohou to být klinické či subklinické záchvatové projevy, kompulzivně se vynořující úryvky melodií a celé skladby, příjemné, zneklidňující i děsivé hudební halucinace a další neuropsychopatologie. Otázky muzikálnosti, či naopak totální amúzie nejsou zatím uspokojivě vyřešeny, zdánlivě jednoduché vysvětlení hudebního nadání rodinnými dispozicemi může být kontaminováno skutečností, že se v takových rodinách také více muzicíruje. Ani autor si nedělá čáku na jejich definitivní objasnění, snáší však řadu příkladů v celém spektru od extrémů absolutního sluchu, který zdaleka není jednoznačně přínosem (navíc pětileté dítě, které by mi ohlásilo, že jejich hodiny bijí v h-moll, nebo že dědeček chrápe v G-dur, by ve mně vzbudilo větší děs, než Saturninův chlapeček s výrokem o žízni), až po amúzii francouzského neurologa, který přiznal, že jediné, co pozná, je, jestli hrají Marseillaisu, nebo něco jiného. Neupřesnil již, podle čeho to pozná, takže není vyloučeno, že vodítkem mu je, jestli lidé okolo stojí v pozoru. Při čtení této části jsem si také s vděčností uvědomil, že můj senescencí horšící se sluch zatím nepoznamenává vnímání hudby, jak se přihodilo několika popsaným pacientům. Na kapitolce věnované synestézii jsem si pak profesně i čtenářsky doslova smlsnul. O problematice hudební paměti jsem byl v hlubinách minulého století svérázně poučen Luriovou nadšenou žačkou. Vysvětlila mi to pregnantně: „Když ti ustřelej pravou hemisféru, budeš umět napsat noty, ale nikdy nedáš dohromady melodii. Když ti ustřelej levou hemisféru, je to přesně naopak: budeš vnímat melodii, ale notičky nezapíšeš, ani kdyby ses zbláznil.“ Ona je to v zásadě pravda, ale příběhy snesené autorem Musicophilie jsou pestřejší a krapítek komplikovanější: vyprávějí o „rozezpívaných“ afatických pacientech, o tom, co dělá hudba s parkinsoniky a jak působí na jejich motorický systém, také ale o totální amnézii, v níž klavírní skladby představovaly pro nemocného snad jediné pojítko s minulostí, kromě emočně vskutku třeskutě nabitých vzpomínek (rád bych autorovi sdělil, že to zdaleka nemusela být převzatá – kryptomnestická – vyprávění dospělých o bombardování Anglie; moje osobní i klinické zkušenosti dosvědčují hloubku a stálost takovýchto paměťových stop). Závěrečná část knihy, věnovaná osobnostní identitě, emocím a hudbě, nejenže potěší všechny, kteří nerozpoznávají, jestli orchestr ještě ladí, nebo už hraje (Darwina s absolutním hudebním hluchem hudba hluboce dojímala, ani Freud se nevyhnul jejímu emočnímu zásahu, ač se tomu zuby nehty bránil), ale nastoluje i zásadní otázku, zda vědy o člověku a v posledním období zejména neurovědy postupují správně, když stále oddělují racionalitu od emocionality, kteroužto redukující dichotomii hudba (Polyhymnia) evidentně překlenuje. Rovněž zde najdeme mnoho lidských příběhů, které navzdory své bizarnosti přinášejí zprávy o zákoutích lidské duše, o nás všech, o našich slabostech i skrytých potencialitách. Oliver Sacks je geniální neurolog, zasvěcený znalec hudby (mělo by nás potěšit, kolik českých skladatelů cituje) a famózní vyprávěč. Navzdory prohlášení, že „lékař by neměl mít oblíbené pacienty, ani pacienty, kteří ho zarmoutí“, empatický přístup ke všem postiženým autora zrazuje a usvědčuje ho, že pro něj jsou takoví všichni, kteří se na něj obrátili. Publikace nepředstavuje lehké čtení, je namáhavé sledovat proplétající se klinické obrazy, neurologické jednotky a hudební příklady, nehledě k bohatému poznámkovému aparátu. Navíc když dnes internet umožňuje přehrát si na požádání většinu citovaných skladeb – varuji, strašný žrout času! Autor tak rozhodně nezklamal očekávání, které vzbudil svými předchozími úspěšnými publikacemi. České čtenáře potěší i kongeniální překlad Dany Balatkové. Oliver Sacks: Musicophilia. Příběhy o vlivu hudby na lidský mozek. Praha, Dybbuk 2009, 376 s., ISBN978-80-86862-92-7, cena 443 Kč (v internetovém obchodě nakladatele 354 Kč) Praha – 4. 2. 2010 radkinh@seznam.cz

Křížová E.: recenze publikace s příliš skromným názvem a úzkou vazbou na psychosomatiku

Hana Janečková, Helena Hnilicová: Úvod do veřejného zdravotnictví. Portál, Praha, 2009, 259 s., brožovaná

V nakladatelství Portál vyšla na podzim r. 2009 publikace Hany Janečkové a Heleny Hnilicové s nenápadným titulem Úvod do veřejného zdravotnictví. Zkušené autorky, socioložka a psycholožka, které se v oblasti veřejného zdravotnictví a dříve sociálního lékařství profesně pohybují více než čtvrtstoletí, v ní shrnují své rozsáhlé poznatky a dlouhodobé zkušenosti. Vymezují předmět a výzkumnou metodologii oboru veřejné zdravotnictví, který po r. 1989 do jisté míry nahradil, ale rovněž značně rozšířil dřívější disciplínu s názvem sociální lékařství, a v dalších kapitolách zpracovávají všechna důležitá témata, jako jsou determinanty zdraví populace, zdravotní stav populace, zdravotnický systém, zdravotnická povolání, kvalita života, kvalita a bezpečnost zdravotní péče, role pacienta a pacientských organizací a další. V obsáhlé kapitole, věnované zdravotnictví jako společenskému systému, popisují základní trendy vývoje zdravotnických reforem ve vyspělém průmyslovém světě a způsoby hodnocení zdravotnictví jako celku. Dále zmiňují tři výchozí modely (národní zdravotní pojištění, státní a liberální zdravotnictví) a ilustrují je podrobným rozborem německého, britského a amerického zdravotnictví. Na tuto kapitolu navazují důkladnou analýzou českého zdravotnictví. V ní vysvětlují základní pravidla fungování systému, právní garance dostupnosti léčby, financování zdravotnických zařízení, ale i udělování licencí a registraci zdravotnických zařízení. Vždy zmiňují důležité legislativní či jiné relevantní dokumenty. Krátce nastiňují akreditaci zdravotnických zařízení a instituce akreditačního systému v ČR a uvádějí je do souvislosti se sledováním kvality péče a spokojenosti pacientů. Pro lékaře i sestry může být velmi poučná i kapitola o výkonu zdravotnických povolání a profesních i pacientských organizacích. V závěru svého díla přecházejí k tématu podpory zdraví a prevence a věnují se i otázce sociálních nerovností ve zdraví. Poslední kapitola je věnována shrnutí současné neradostné situace veřejného zdravotnictví u nás. Ze suchého výčtu faktů mrazí: "Během posledních dvaceti let byla výrazně zredukována jeho institucionální základna, zrušeny výzkumné ústavy, zrušeny nebo zredukovány instituce zaměřené na podporu zdraví či zredukovány a re-orientovány zdravotní ústavy v regionech. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo prosadit veřejné zdravotnictví mezi základní ani nástavbové specializační obory, je nejasná budoucnost systematického postgraduálního vzdělávání ve veřejném zdravotnictví. Bez specializačního vzdělávání nebude mít obor šanci se rozvíjet a vychovávat kvalifikované odborníky. Je paradoxní, že právě specialisté ve veřejném zdravotnictví v jiných zemích poskytují vládě, státní správě a dalším aktérům zdravotní politiky validní a spolehlivé informace a analýzy jako podklady pro jejich rozhodování" (s. 257). Pro tento povzdech však mají Janečková s Hnilicovou vysvětlení, když na s. 32 citují bývalého ministra zdravotnictví, který v r. 1992 zdůvodnil rozhodnutí o rozpuštění Ústavu sociálního lékařství a organizace zdravotnictví slovy „informace nepotřebuji, vím sám nejlépe, co je potřeba udělat“. Současný trend postoje politiků k veřejnému zdravotnictví je u nás stále plně v intencích této rétoriky, což je v naprostém rozporu s tím, co pozorujeme v zemích Evropské unie, kde je veřejné zdravotnictví respektovaným a podporovaným oborem bez nádechu strachu ze státních zásahů do privátních sfér zdraví. Je to ale také v rozporu s tím, co naše praxe potřebuje. Každý den přinášejí masové sdělovací prostředky informace o zbytečných úmrtích, jako jsou např. narůstající počty chodců smrtelně zraněných na silničních přechodech. Přibývá úrazů z důvodů zanedbaných povinností při stavbě či rekonstrukci budov nebo dopravních spojů. Více je i smrtelných úrazů při sportovních aktivitách ve školách. Zdraví je v české společnosti vysoce ceněno, ale je vnímáno jako individuální statek. Zcela ignorována je sociální dimenze zdraví, podle níž zdraví a nemoci jsou produkovány v sociálních skupinách a organizacích a v jejich úpravách a intervencích se skrývá účinné řešení. Musíme bohužel znovu konstatovat, že v demokratických podmínkách si nevíme rady, jak jinak naložit s veřejnou, kolektivní neboli nadindividuální dimenzí zdraví a nemoci, než že ji popřeme. Pod tzv. strachem ze zasahování státu do soukromí, na který jsou ještě mnozí stále citliví, se úspěšně skrývá přehození odpovědnosti za zdraví na jedince, a to i v těch oblastech, které nemá vůbec pod kontrolou, jinými slovy selhání veřejných autorit pečovat o zdraví populace jiným způsobem než jen prostřednictvím klinické medicíny a alibismus. Publikace Hany Janečkové a Heleny Hnilicové je nejobsáhlejší, nejkomplexnější a bezesporu nejkvalitnější nabídkou literatury tohoto oboru nyní u nás. Je svou strukturou, rozsahem i kvalitou zpracování plně na úrovni zahraničních publikací veřejného zdravotnictví. Ze seznamu použitých zdrojů je vidět, jak dobře jsou autorky seznámeny nejen se zahraniční, ale i se současnou českou odbornou literaturou v dané oblasti. Nic podstatného ani méně podstatného v jejich knize nechybí. Autorky ve své knížce uplatnily nejen své hluboké znalosti a rozsáhlé zkušenosti, ale zaznamenaly i četné historické a lidské postřehy, které během své profesní dráhy nasbíraly. Velice cenné jsou všechny popisy historického vývoje oboru u nás před 2. světovou válkou a po ní a transformace zdravotnictví po r. 1989, které udržují v dané problematice kontinuitu a paměť. Snad jedinou výtku lze mít k příliš skromnému názvu, neboť kniha je daleko spíše kompendiem veřejného zdravotnictví než úvodem k němu. Publikace je zajímavá pro každého, kdo zdraví a nemoc nevnímá jen jako činnost tělesných systémů a částic, ale který zdraví a nemoc vnímá v psychosomatické jednotě a člověka vnímá jako člena sociálních skupin, jež utvářejí jeho psychosomatické jednotě životní rámec. S psychosomatikou pojí veřejné zdravotnictví také stejný, zatím neradostný osud odstrčeného dítěte. U veřejného zdravotnictví je to o to smutnější, že došlo k rozbití infrastruktury, která vznikala již za první republiky a jež se bude velmi těžko stavět znovu na nohy. Na rozdíl od psychosomatiky existuje sice zázemí veřejného zdravotnictví jako oboru na univerzitách, jak tvrdí autorky, ale otázka je, jestli z tohoto zázemí nezbyl jen fíkový list, který zakrývá nahotu. Pak by na tom psychosomatika byla o hodně lépe. Eva Křížová, 3. LF UK, Praha, 14. 12. 2009 Možný střet zájmů a etických principů: není Došlo do redakce: 14. prosince 2010 Přijato jako recenze k tisku: 31. ledna 2010

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0