Vydání 3-4/ 2024
Diskuse: Sebereflexe psychosomatiky?
Eduarda Ryse napadá….
Opakovaně mě v českých psychosomatických kruzích napadá, že deprivovaní „rodiče“ (starší psychosomatici frustrovaní letitými těžkostmi na poli české psychosomatiky ) deprivují své „děti“ (možné následovníky ) a spíše než ke spolupráci, předávání a sdílení zkušeností je využívají / zneužívají ke své potřebě. „Děti“ jsou více k dispozici „rodičům“ než naopak. Současně mě napadá, že v malém psychosomatickém společenství, jehož členové zažívají frustraci, ohrožení, osamělost, nejistotu…, se „pěstují“ pouze pozitivní emoce ( můžeme se mít jenom rádi ) a ty negativní (nepřátelské, zlostné pocity a projevy ) jako by sem nepatřily, bráníme se jim. Mohou v takovém prostředí vyrůst zdraví, kreativní, sebevědomí následovníci? Dle mého nemohou. Jak to vidíte vy? MUDr. Eduard Rys (eduard.rys@volny.cz)Jiří Beran píše:
…Neznám kontext zmíněného mailu. Mohu si však pomyslet, že ten, kdo je v psychoanalyticky zaměřeném výcviku, mívá tendenci vše kolem sebe „interpretovat“ dle jistého modelu, opakovaně se s tím po léta setkávám a vždy si pomyslím, že aplikace prvků metod psychoanalytických by měly být vyhrazeny pro psychoterapeutická sezení. Pokud jde o generační výměnu „psychosomatiků u nás“, pak myslím, že mladší „klepou na otevřené dveře“, to znamená, že v rozletu jim nic (a nikdo z nás starších) nebrání.
Radkin Honzák napsal:
Asociace jsou třaskavé entity, to už věděl tatík Freud. Já už jsem rozum bral, když probíhal proces se spikleneckým centrem sionisty Rudolfa Slánského, kde (tuším) Artur London, kterému při tom kapal skopolamin z očí, doznával: „Jak řekl soudruh Stalin, spisovatelé by měli být inženýry lidských duší. Co já jsem to byl za inženýra, když jsem tyto duše záměrně otravoval…“ Přiznávám, bez skopolaminu a bez brainwashingu, že sodomisticky a gomoristicky (to je ještě horší) zneužívám mladé psychosomatiky I PSYCHOSOMATIČKY, urážím se, když komentují, a tím víc, když kritizují mé výrony (pardon: výroky), které by měly být tesány v kamenných deskách (pamatuju, jak Moses běžel z tý hory a řval: „Mám pro vás dvě zprávy – dobrou a špatnou. Ta dobrá je, že se mi to podařilo ukecat na deset, ta špatná, že tam zůstalo NESESMILNÍŠ.“) Všechny odpadlíky od své víry, které jsem nestačil popravit, tímto proklínám a nikdy se nepotkají s Franzem Alexanderem. Z tohoto pohledu nahlíženo se musí jevit jako záslužné, že docent Beran nerealizoval kurs psychosomatiky v IPVZ v ohlášeném termínu, protože by tam mohly zaznít i kazuistiky s dlouhodobým sledováním („follow-up“ je módní dnes), které by svými výsledky mohly některé nadšené mladé adepty poděsit. Na několika setkáních, kterých jsem se zúčastnil v posledních letech, jsem si nevšiml, že by se u mladších kolegyň a kolegů projevoval nějaký ostych (motivovaný dejme tomu i obavou, aby nás – staříky – nekleplo). Spíš naopak – dokud jsem byl (13 let) šéfredaktorem Praktického lékaře, obracejícího se k široké lékařské veřejnosti, a především k praktikům, jen obtížně se mi dařilo shánět příspěvky z této oblasti. Obavy oslovených autorů nevycházely z toho, že bychom je jako staříci nějak „seřvali“, ale z mnohem pragmatičtějších důvodů, které zde nehodlám prozrazovat. Vzájemnou kolegialitu a úctu k názoru druhého nepovažuji ani omylem za „pozitivní přenos“, ale za atmosféru nezbytnou k otevřené diskusi. Byl bych vděčný autorovi publikovaného názoru za bližší upřesnění pocitů svého útlaku, možná ve smyslu Lacinova ČTENÍ O PSANÍ, kde nadějný básník zakončil své vyznání slovy: „A tak jsem na ten papír vložil, co tížilo mé útroby.“
Jiří Šimek napsal:
Milé kolegyně, milí kolegové, s výrokem kolegy Eduarda Ryse bez obtíží a bez výhrad souhlasím. Klidně jej podepíši. Ale: a) emoce, které pěkně popsal kolega Rys, nejsou až tak sektářské jako spíše srozumitelné v kontextu, ve kterém se pohybujeme. Sdílená úzkost svádí lidi do houfu, brání agresivním pocitům i akcím. Přirozená úcta k lidem, kteří bez naděje na velký prospěch mi prošlapávali cestu, také brání agresivním impulzům. Na druhé straně se snažíme o dnes u nás nebývalou otevřenost, a to není sektářské. b) Ještě jsem nezažil, aby rodiče zařídili dětem jejich vzbouření a generační výměnu, naopak se tomu vždy aspoň trochu instinktivně brání. Pokud jsem o tomto problému hovořil s ostatními „starci“, jako je Chvála, uvítali jsme vytvoření Sdružení pro psychosomatiku a s tichým uspokojením jsme sledovali, jak se mladí mají k světu. Ale revoltu za ně skutečně dělat nebudeme. A kolegovi Rysovi bych doporučil, aby si nepletl psychoterapeutickou a pracovní alianci. Pokud má na mne z nějakých důvodů vztek, nebude to ani tak přenos, jako normální reakce na aktuální situaci. A protože mu nemohu existenčně ublížit, není rozumný důvod o tom nehovořit nahlas. A hlavně nemá smysl mně jako příslušníku starší generace říkat, co mám udělat jinak já, ale je nejvyšší čas, aby poté, co mne zkritizuje, začal on dělat něco jinak, po svém. (Držet se táty za šos a křičet, že mne vede špatným směrem, se normálně dělá tak do deseti let věku. Pak už se na to musí jít jinak.) Srdečně všechny zdravím. Jiří Šimek
Jan Hnízdil napsal:
Milé kolegyně a kolegové, přišel mi mail od Vládi Chvály se žádostí o názor na generační výměnu protagonistů psychosomatiky, zmíněnou kolegou Rysem. O takové výměně a emocích s ní spojených nemám žádné informace. Mohu se vyjádřit jen z odstupu. Prosazování a praktikování psychosomatiky přináší pocit uspokojení ze smysluplné práce, za současného stavu zdravotnictví je však spojené se značným sebeobětováním. Nelze očekávat, že se protagonisté psychosomatiky v dohledné době dočkají morálního, statutárního, nebo dokonce finančního ocenění. Podle mého názoru komplexní přístup do současného systému ani implementovat nelze. Jeho čas přijde, až se systém, podobně jako tupý komunistický režim, vlastní vahou zhroutí. To může ještě nějaký čas trvat. Počínající diskuse o generační výměně, deprivovaných otcích deprivujících syny, podle mého názoru vypovídá o nepochopení reality a přehnaných ambicích účastníků. Považoval bych za velmi nešťastné, aby sklouzávala z roviny věcné do roviny osobní. Věřím, že se tak nestane. Srdečně Honza Hnízdil, CKP Dobřichovice
PhDr.Ludmila Trapková píše:
Jak to vidíte vy? Edo, překvapilo mě to. V psychosomatice mám spíš pocit, že tu jsou samé děti bez rodičů. Počítám se k nim. A jak to bývá u bezprizorných, někdo z té dětské party (v tomto případě bez ohledu na kalendářní věk) se rodičovských funkcí ujímá, přestože to může být nad jeho vývojové síly. Generace, ke které patřím, studovala VŠ na začátku sedmdesátých let, tedy v době, kdy nám všechny jen trochu kvalitní učitele až na vzácné výjimky, které jsme si museli vyhledávat mimo katedry, poschovávali dřív, než jsme se s nimi mohli seznámit. Nepíšeš kterou generaci (kalendářní) máš na mysli, jestli tu naši nebo tu ještě starší, která vyučovala, nebo možná přesněji měla vyučovat, nás. Aby se věci daly do pořádku, je úkolem nás a dalších generací, tedy i té Tvé, abychom vyprázdněné učitelské, chceš-li „rodičovské“ funkce obnovili a znovu naplnili obsahem. Možná sis v psychosomatice vybral za rodiče – učitele někoho, kdo jím není, jestliže jsi „víc k dispozici jim než oni Tobě“. Na rozdíl od skutečných rodičů, kterým jsme se všichni neoddliskutovatelně narodili do náruče, máme v případě učitelů svobodnou volbu. To je první poznámka. Ta druhá se týká klimatu, ve kterém by se mělo „psychosomatickému společenství“ dařit. Pěstovat pozitivní emoce a ty negativní dávat do závorky, případně je externalizovat v duchu narativní terapie (termín nemá nic společného s externalizací podle psychoanalytické teorie), to je vlastní podstatou pěstování svobodného projevu v jakémkoli společenství. Je to péče o společný prostor, aby byl pro účastníky bezpečný. Teprve v něm se může dařit svobodnému vyjadřování rozdílů. Pohybujeme se tu totiž na dvou logických úrovních. Tvé pochopení zacházení s emocemi pochází z psychoanalytické individuální psychoterapie. Jde o jiné paradigma než tam, kde se pečuje o společenství. Jako nelze míchat hrušky se švestkami, nelze směšovat mezilidské vztahy a pěstování spolupráce s intrapsychickými fenomény jednotlivců včetně přenosu a protipřenosu. Ba dokonce, i když ovládám obojí, musím mít stále na mysli, na které logické úrovni se pohybuji, i když dobře vím a sleduji, že ta druhá je v závorce, působí a má vliv. Konkrétně, jestliže se sejde tak heterogenní společenství, jakým psychosomatická obec zákonitě musí být, protože je ze své podstaty interdisciplinární, negativní emoce jsou nabíledni a stále po ruce, protože rozdíly budí vždycky psychické napětí a nepohodlí, jestliže ne přímo úzkost. Pokud bychom nepěstovali a neumožňovali vědomě a někdy i velmi pracně prožívání emocí opačných, ty negativní by nás zaplavily a likvidovaly možnosti svobodného diskurzu, jako operační pole krev. Tu musí dobrý chirurgický tým odsávat, aby se všichni mohli vůbec trochu orientovat. Projevování pozitivních emocí mezilidské vztahy otevírají, negativní je škrtí. Tím nemám na mysli mazání medu kolem huby. Ona práce s reálnými emocemi musí být z gruntu pravdivá a důvěryhodná. A tak, Edo, jestli docházíš do společenství, kde si mažou med kolem úst, fandím Ti v tom, abys šel jinam. LT v Liberci 17.11.09 (trapkova@mybox.cz )
Web7master s.r.o.