Vydání 3-4/ 2024

Kuběnová V.: Ošetřovatelství jako povolání

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 
PSYCHOSOM, 2009;7(4) Etika, s.252-263
Univerzita Karlova v Praze, Ústav pro humanitní studia v lékařství, Centrum pro bioetiku, Praha, ČRSouhrnlekar_celek_small

Ošetřovatelství patří k povoláním bezprostředně zaměřeným na člověka, jimž nejde pouze o nějaké jeho partikulární zájmy, ale přímo o jeho dobro. Jako takové proto vyžaduje nejen profesní zdatnost a dodržování běžných morálních pravidel, ale také vysokou úroveň morální citlivosti a přítomnost laskavého zájmu o pacienta. Ty se sice nemohou stát požadavky, jež by po ošetřovatelích mohly být jednoduše vyžadovány nějakými zákony nebo pravidly, přesto však k étosu ošetřovatelství patří. Právě to (spolu)vytváří zvláštní důstojnost a náročnost profese ošetřovatelství. Klíčová slova: ošetřovatelství, etika, povolání Summary: Kuběnová V: Nursing as a profession, Psychosom, 2009;7(4): s.252-263 Nursing is a profession immediately aimed at people who do not just concern their sectional interests, but directly due to their good. As such, therefore it requires not only professional abilities and the observance of common moral rules, but also the high level of moral sensitivity and the presence of kind interest in the patient. Although these cannot become requirements that could easily be required by some laws or rules, however they belong to the ethos of nursing. That's what (co-) create a special dignity and demandingness of the profession of nursing. Key words: Nursing, Etik, Profession

Úvod

U některých profesí máme za to, že k jejich vykonávání není třeba jen specializovaných znalostí a dovedností, ale také určité hluboké oddanosti věci, mravní bezúhonnosti a osobnostní zralosti. Jsou to především tzv. vztahová povolání, bezprostředně zaměřená na člověka - lékařství, ošetřovatelství, učitelství, politika či právo. Mezi nimi přísluší zvláštní místo tzv. pomáhajícím profesím, jež se zaměřují na člověka v nějaké nouzi, na člověka trpícího. Právě o těchto pomáhajících zaměstnáních se někdy říká: "To není zaměstnání, ale povolání". Slovo povolání, dříve používané v ryze náboženském kontextu pro povolání k duchovnímu (kněžskému nebo řeholnímu) stavu, ještě obsahuje stopu onoho imperativního pozvání na cestu, které znamená požadavek hluboké oddanosti, ztotožnění se smyslem dané činnosti a připravenost přinášet oběti.  Stále častěji se dnes ozývají hlasy, jež požadují, aby výjimečnost těchto „povolání“ byla „zrušena“ a abychom k těm, kdo je vykonávají, přistupovali stejně, jako k zaměstnancům v jakýchkoli jiných zaměstnáních. V myšlence, že k pomáhajícím profesím je třeba určitého „povolání“, zaznívá intuice, že některé profese vyžadují rozvinutí specifických charakterových ctností, na rozdíl od (pouhých) zaměstnání, která žádné zvláštní požadavky na charakter svých vykonavatelů nemají. Pokusím se ukázat, že tato intuice je ospravedlněna zásadní odlišností morálních nároků pomáhajících vztahových profesí. Nejprve prozkoumáme rozdíly mezi vztahy pomáhajících profesionálů k trpícím (pacientům) a vztahy ke „klientům“ v jiných zaměstnáních. Zamyslíme se nad tím, co ve vztazích pomáhajících profesionálů k jejich pacientům vzdoruje zachycení do systému pravidel morálního jednání a přesto zůstává důležitou součástí profesionální péče o trpící. Poté se pokusíme promyslet zvláštnost setkání s trpícím člověkem a specifické nároky, které na pomáhající profesionály klade. Takto vyzbrojeni se obrátíme k otázce, čím jsou vůči ošetřovatelům povinni jejich zaměstnavatelé a nakonec i celá společnost.

Pacient nebo klient?

Motivy volání po další „sekularizaci“ pomáhajících profesí bývají dvojího druhu. Jednak zde má svůj vliv pocit využívání a zneuznání těch, kdo jsou v těchto povoláních zaměstnaní. Poukazování na charakter „povolání“ pomáhajících profesí se někdy skutečně může stát prostředkem jakéhosi morálního vydírání – ten, kdo protestuje proti mizerným pracovním podmínkám, platu a nedostatku uznání za svou práci, je odbyt jako někdo, kdo „nemá povolání“ a nárokům své profese prostě nedostačuje. Přitom zároveň  může být  svým okolím vnímán jako neschopný, protože se drží práce, ve které si „nevydělá“, která je tudíž jen pro ty, co si „netroufnou na víc“ atd… Může mít pocit, že je po něm požadováno určité sebeobětování, jež je vnímáno jako jeho morální povinnost, za které ale není příliš oceněn. Hodnota obětavosti nepatří k těm společensky nejatraktivnějším a ti, kdo ji žijí, vyvolávají často spíše podezření. Úctu k povoláním vyžadujícím vysokou míru nezištnosti, obětavosti a nasazení pro druhé ale nelze zachránit tím, že se je pokusíme popsat způsobem, který tyto hodnoty „vypouští“. Cestou k docenění těchto profesí je naopak právě reflexe toho, že k jejich kvalitnímu vykonávání nutně patří také specifické ctnosti, jejichž rozvoj vyžaduje důstojné pracovní prostředí. Jiným důvodem obecného požadavku „odkouzlení“ pomáhajících povolání, bývá ohled na autonomii těch, s nimiž je pracováno. Jako model pro vztahy ve vztahových povoláních pak bývají nabízeny vztahy obchodní, mezi zaměstnanci a „klienty“ se uzavírají „kontrakty“, klade se důraz na oboustrannou výhodnost a prospěšnost. Postavení klienta, zdá se, je rovnoprávnější a aktivnější než „pasivní“ role pacienta. Klient si sám vybírá služby, o něž má zájem, a není-li s jejich naplněním spokojen, odchází a obrací se ke konkurenci. Konkurenční prostředí mezi „poskytovateli služeb“ vede k tomu, že se profesionálové snaží co nejlépe naplnit potřeby klienta, aby si jej udrželi. Takový „tržní model“ vztahových povolání, mohou argumentovat jeho zastánci, také lépe umožňuje naplňovat princip respektu k autonomii, jenž byl jako etický princip zdravotnické etiky rozpoznán teprve ve 20. století a jemuž proto nemusejí dostatečně odpovídat starší pojetí vztahu pomáhajícího profesionála a nemocného. Princip respektu k autonomii pacienta je skutečně významným objevem moderní zdravotnické etiky. Je třeba si však být vědom toho, co tento princip nepopisuje. Princip respektu k autonomii pacienta je negativním vymezením. Jako takový ukazuje, co profesionál nesmí – nesmí (kromě výjimečných ospravedlněných případů) činit s pacientem a na pacientovi nic proti jeho vůli a bez jeho souhlasu. Autonomie pacienta je hodnotou, která je nejdůležitějším zdrojem jeho ochrany v institucionálním systému, v němž se zdravotnická péče odehrává. Pro pozitivní popis vztahu profesionála k trpícímu však tento princip sám o sobě nestačí. „Služby“, které „poskytovatelé“ poskytují svým „klientům“ v rámci pomáhajících povolání ve větší nebo menší míře zahrnují vzájemný mezilidský vztah. To, oč jim v takovém vztahu jde, je však sám „klient“ a jeho dobro, nejen nějaké jeho partikulární zájmy. Soustředí-li se obchodník, ke kterému jsem přišla koupit nějaký přístroj, na poctivé a ne přímo nezdvořilé vyřízení mé pohledávky, ale jinak je k mému dobru zcela lhostejný, nebudu nejspíš nic namítat. Nicméně už v případě, kdy bude obchodovat se službami, které se více dotýkají mé osoby, např. jako realitní makléř nebo architekt, mi nějaký pozitivní zájem o mě bude scházet. Bude-li ke mně zcela lhostejný lékař, za nímž přijdu s nemocným žlučníkem, je velmi pravděpodobné, že se – třeba jako ten pověstný „žlučník na čtyřce“ -  budu jeho lhostejností cítit zraněna. Obrátit se na odborníky povolané ke vztahovým pomáhajícím profesím znamená vydat do jejich rukou nejen nějaký svůj partikulární zájem, ale přímo sebe sama. Etické nároky takových vztahů jsou proto jiného charakteru než nároky vztahů obchodních. Ke všem zaměstnáním patří určitý požadavek poctivosti, ale po svém učiteli, lékaři, psychologovi nebo ošetřovateli navíc chci, aby ve mně viděl svého bližního, aby mu šlo o mne a o mé dobro, a považuji to za součást jeho profese. I po automechanikovi jistě mohu chtít, aby mu šlo o mé dobro, ale pak tento požadavek nesouvisí s jeho zaměstnáním, tj. chci to po něm jako po člověku, ne jako po automechanikovi. Jeho úkolem coby automechanika je výhradně péče o dobro mého vozu (s ohledem na to, že je to můj vůz). Etické nároky vztahu profesionála k trpícímu v rámci jeho profese se tedy od jiných pracovních vztahů, např. obchodních, liší zejména požadavkem určité angažovanosti a nelhostejnosti. Liší se však také od přirozených vztahů jako je láska nebo přátelství – a to požadavkem přijetí jednostranné odpovědnosti za tento vztah a partnera v něm, a také požadavkem určité podoby nestrannosti, dané zejména nemožností volby, s kým profesionál vstoupí do vztahu. Nároky nezaujatosti se u různých pomáhajících profesí mohou poněkud lišit. Pro některé profese je typické, že přítomnost osobního zájmu a existence silné přirozené vazby může negativně ovlivnit úspěšnost profesionálního výkonu. Příkladem je lékařství – schopnost přesně posoudit situaci a učinit rychle závažné  rozhodnutí může být významně oslabena, je-li pacientem např. vlastní dítě nebo životní partner. Patří ke specifikům ošetřovatelství, že pozitivní osobní vztahy schopnost péče obvykle ovlivňují spíše kladně (ač u specifických odborných úkonů může platit totéž jako pro lékařství a vždy také záleží na povaze zúčastněných). Požadavek nestrannosti zde bude znamenat spíše nutnost zvládnout vztahy negativní, nesympatii, osobní aversi nebo názorovou rozdílnost.

Pravidla a citlivost k druhému

Profesní etika je zásadní a integrální součástí vztahových povolání. Důvěra, se kterou se vydávám, jejich konkrétním vykonavatelům se opírá o důvěru v profesi jako takovou, v to, že v ní jde v prvé řadě o dobro pacientů. K úkolům odborných institucí patří také promýšlení etických zásad dané profese, stanovení jejich aplikací v konkrétních podmínkách a dohled nad jejich dodržováním. Patří-li etika v daných povoláních k profesní výbavě pracovníků, vyvstává problém, jak profesní etické chování vyžadovat, kontrolovat a jak to, co je vyžadováno, formulovat tak, aby formulace mohly sloužit jako vodítko pro chování a hodnocení. Rozsah etiky v pomáhajících profesí však nevyčerpává jednání, jež je možné vyžadovat zákonem a pravidly. Odborná péče se odehrává ve vztahu konkrétních lidských bytostí, a je od něj neoddělitelná. Profesionál se nevztahuje primárně k nějakému problému svého „klienta“, ale k němu samotnému, jde mu o člověka, který trpí nějakým problémem, ne o problém, se kterým přichází nějaký člověk. Do takto vymezeného vztahu vstupují konkrétní lidé, pacienti a profesionálové, se svými povahami, charaktery a zkušenostmi.  Každá jednotlivá situace, ve které se pečující s pacientem ocitne, se odehrává ve složitém a proměnlivém kontextu. Jeho významnou složkou je to, jak danou situaci vnímá pacient, čeho se bojí, co očekává atd. Dostát morálním nárokům, které péče o pacienty na profesionály klade, předpokládá určitou míru citlivosti k těmto kontextům. Míra citlivosti patří k výbavě, se kterou profesionál do jednotlivých situací péče už vstupuje. Souvisí s tím, jaký je, s jeho charakterem. Jak říká Aristoteles, duševní dispozice vznikají podobně jako zdatnost v nějakém zápase - neustálým vykonáváním jednotlivých činností. To, jací v důsledku našich opakovaných činů jsme, ovšem ovlivňuje také naše porozumění tomu, co vůbec máme činit. Změnit svůj charakter je proto mnohem obtížnější než změnit jednání, k jeho změně nestačí jen „napření vůle“ jako k vykonání nějakého skutku.  Citlivost k pacientům nelze proto jednoduše nařídit  nějakým souborem pravidel. Naopak, právě ona sama už je do značné míry předpokladem schopnosti obecná pravidla správně aplikovat. Důležitost citlivosti k potřebám druhého vyvstává zřetelně v nárocích přirozených vztahů, jaké máme s přáteli, známými, příbuznými a partnery. Ač i tady samozřejmě platí základní pravidla jako mantinely vymezující možné chování (jež jsou obvykle zakotveny v právním systému země), být dobrou matkou, sestrou nebo přítelkyni po mě vyžaduje ještě něco navíc. Osobní vztahy bývají obvykle chápány jako ležící mimo sféru morálky, pro nás jsou však dobrým příkladem, protože jsou prostředím, v nichž se odehrává podobný typ péče jako (profesionální) péče o trpící. V osobních vztazích jde také přímo o druhého a jeho dobro a také vyžadují citlivost k jeho potřebám. Vztahy rodičů k nezletilým dětem mají z přirozených vztahů nejsilnější složku jasně definovaných povinností, na jejichž vykonávání dohlíží stát. Za svou „rodičovskou povinnost“ však obvykle považujeme mnohem víc než jen dostání povinnostem, jež nám ukládají zákony. K požadavkům osobních vztahů patří schopnost láskyplného zájmu a citlivosti k druhým, jejich potřebám i strachům¸ radostem a strastem. Láskyplný zájem se nedá přikázat, ale jeho nepřítomnost v některých případech vede k tomu, že člověka, jenž jej postrádá a tento nedostatek vůbec nevidí jako problém, budeme soudit jako morálně nedostatečného. Například takového rodiče, který by pečoval o své dítě bez lásky, ačkoli by vzorně plnil své zákonné povinnosti k dítěti. K tomu být dobrou matkou, sestrou nebo přítelkyní ale na druhou stranu nestačí ani bezmezná láska, pokud není provázená citlivou pozorností k druhému. Matku drtící své děti láskou slepou k jejich potřebám a přáním snad ani není třeba uvádět jako příklad. V situacích, kde se spolu lidé setkávají v  blízkých, osobních vztazích, běžná morální pravidla nebo principy jako spolehlivý návod k dobrému jednání nestačí. Tyto vztahy totiž nad dodržování základních pravidel respektu k právům ostatních osob vyžadují láskyplný zájem a citlivost k potřebám a přáním druhého. Důležitou roli zde sehrává charakter jednotlivých účastníků tím, že ovlivňuje jejich schopnost orientace ve složitém předivu kontextů různých situací a vztahů, který nelze dostatečně efektivně zachytit systémem pravidel. Podíváme se, jak je tomu ve vztazích profesionálů k trpícím.

Úleva a útěcha. Profesionální péče o trpící

K étosu pomáhajících profesí citlivé chování k trpícím bezpochyby patří. Je však vhodné tuto citlivost srovnávat s citlivostí, kterou potřebujeme a obdivujeme v přirozených vztazích? Nevyžaduje profesionalita v pomáhajících profesích spíše citlivost ve smyslu dodržování určitých pravidel, jak s pacientem jednat? Nestačí pro orientaci na obecnější rovině identifikovat některé morální principy, z nichž jsou tato pravidla odvozena a není proto zbytečné či dokonce zavádějící  hovořit o charakteru, byť můžeme připustit, že lidem s pevným charakterem, oplývajícím některými ctnostmi, se budou daná pravidla snadněji dodržovat? Je pravda, že právě soubor pravidel pro různé situace částečně napomáhá zmírnit důsledky toho, že některý pracovník dostatečně citlivý není. Je-li situace, ve které má profesionál tak a tak jednat, jasně popsaná, nedodržení pravidla prozrazuje buď zlý úmysl nebo nedbalost (ať už zaviněnou vlastním přičiněním nebo zcela neúmyslným selháním typu přehlédnutí, přepsání apod..). Pečlivost a dobrá vůle patří k tomu, co od svých zaměstnanců požaduje každý zaměstnavatel. Přestoupení jasně formulovaných pravidel může snadno identifikovat jak okolí, tak sám jednající, proto jsou pravidla výhodná např. tam, kde se mají stát „oporou interních disciplinárních opatření“. Nikdy sice nelze popsat všechny situace, protože každé pravidlo už je určitou generalizací, ale je možné zaměřit se na situace a problémy, jež pokládáme za nejdůležitější či nejčastější. Argumentaci vycházející z promýšlení principů můžeme doplnit také přehledem precedentních sporů a „svědectví“, jež budou „navádět“ ke komplexnímu posuzování jednotlivých rozdílných situací. Avšak i v situacích, pro něž jasně formulovaná pravidla nalezneme, stále zůstává něco, co lze systémem pravidel těžko zachytit a ještě obtížněji na jejich základě vyžadovat. Je to ona špetka lidskosti, jež je výrazem zájmu o druhého, láskyplné pozornosti, soucitu a nelhostejnosti. To je útěcha, po níž člověk v nemoci a existenciální nouzi tak prahne. V pomáhajících profesích se profesionálové setkávají s lidmi v nouzi. Ve zdravotnictví se starají o ty, kteří trpí především tělesně, mívají velké bolesti a na své nemoci mnohdy umírají. Tato skutečnost je zcela zásadní pro všechny úvahy o morálních nárocích zdravotnických profesí. Je pravda, že ne vždy se zdravotník a pacient setkávají v situaci takto dramatické - lékařům a ošetřovatelům se svěřujeme také s menšími bolístkami a problémy. Čím dramatičtější okolnosti však nastávají, tím výrazněji se ony specifické nároky budou hlásit ke slovu a tím více bude platit to, o čem se zde pokouším mluvit. Nemoc a utrpení zbavují člověka síly a moci sám jednat ve světě, takže se stává závislým na pomoci druhých, vydaným jejich milosrdenství. Ne-mocný, na kterého doléhá všechna tíha lidského osudu, tělesnosti a smrtelnosti, hledá nejen úlevu, ale také útěchu. Milosrdná pomoc a soucitný čin přinášejí obojí. Ulevují a utěšují nelhostejností, zájmem, který ujišťuje nemocného, že není opuštěn, odvržen a bez užitku. Představují dokonce ještě hlubší útěchu, protože jsou ztělesněním hodnot, které dávají lidskému osudu jeho krásu a vznešenost a tak se mohou stát „světlem“ v čase temnoty a beznaděje. Nejen trpícímu, ale i všem „přihlížejícím“, a dokonce i samotnému pomáhajícímu. Setkání s utrpením a bolestí, vlastním i cizím, může člověka zlomit, také ale má moc přivádět k tomu, co je skutečně důležité, k hodnotám, které dávají životu důstojnost a smysl. Setkáním s trpícími „se člověk důkladně naučí, co je nejvyšší“ , setkání s člověkem, který důstojně snáší své utrpení, může pohnout k velkorysejšímu pohledu na život, k nahlédnutí malichernosti běžných trablů. V moderní době se pomoc trpícím masivně profesionalizovala. To umožnilo obrovský nárůst toho, s čím lze pomoci, i toho, komu lze pomoci. Určitá úroveň profesionální zdravotní péče patří k základním lidským právům, a tak i k právům občanů zemí, jež se je zavázaly respektovat. Tato skutečnost je výrazem přihlášení se lidského společenství k hodnotám solidarity a soucitu. Jazyk práv, kterým je vyjádřena, je velice „praktický“ v politické oblasti, poněkud ale zastírá onu „existenciální“ dimenzi pomoci trpícím, ve které nejde o „právo“, ale o dobro. Hodnoty jako je soucit s druhým člověkem a láska k bližnímu zůstávají v pozadí profesionalizované péče o trpící i motivací mnohých zdravotníků. Do hry však vstupují také instituce a vztahy mezi profesionály a těmito institucemi, jež jsou zakotveny v zákonech a mají podobu smluv o vykonané práci a odměně za ni. Profesionální zdravotní péče je právem občana a povinností státu „výměnou“ za jiné povinnosti občana vůči státu (např. placení zdravotního pojištění). Zdravotník je zaměstnancem jisté instituce a pacient zase do jisté míry klientem, který si platí péči, na níž má „právo“. To však nijak neumenšuje existenciální nouzi a potřeby trpícího. Zkušenost utrpení často, a zejména tváří v tvář smrti, probouzí takovou touhu po útěše, kterou mohou utišit pouze nejvyšší hodnoty. Laskavá, nezištná, soucitná, trpělivá a pokorná blízkost druhého člověka má tím, že tyto hodnoty zpřítomňuje, moc takovou útěchu poskytnout. Aby tyto hodnoty byly vidět v situaci, kdy pomáhající člověk je za svou pomoc placen a trpícímu je tato pomoc garantovaná státem jako jeho právo a poskytována přinejmenším částečně za jeho peníze, jsou nároky na charakter pomáhajícího ještě naléhavější, než kdyby tuto pomoc vykonával zdarma a zcela spontánně, z lásky či přátelství či dokonce jako pouhý kolemjdoucí milosrdný Samaritán. Právě sestry a ošetřovatelé jsou v nemocnicích a ústavech - zejména při dlouhodobých pobytech – těmi, kdo s nemocnými a trpícími lidmi tráví nejvíce času v „každodenním provozu“. Ač i do jejich práce patří zvládnutí specifických odborných procedur, ještě více než lékaři pečují také o to, aby se pacienti v daném prostředí cítili dobře nebo co nejlépe. Jsou prvními, kterým si pacient může postěžovat nebo vyjádřit nějakou prosbu či přání, jsou prvními „na ráně“, když se pacient zlobí, když je mu smutno, když je zoufalý. Ze zdravotnického personálu se obvykle právě ošetřovatelé nejdůvěrněji seznámí s povahovými zvláštnostmi jednotlivých pacientů, příjemnými i obtížnými. V jejich práci se tak ostře střetávají „dva světy“ - svět výkonu, kariéry a zaměstnání v nějaké instituci a svět trpícího člověka, toužícího po lidské spoluúčasti a zájmu a zároveň odhaleného v celé své zranitelnosti a nedokonalosti. Tváří v tvář utrpení není nikdo jen profesionálem a odborníkem, ale vždy také člověkem, „bližním“. Pomáhající profese, pro něž je pomoc trpícímu závazkem profesním, však v sobě tento požadavek po postoji „bližního“ obsahují implicitně jakožto zároveň úkol pracovní. Není „tvrdou“ pracovní povinností, kterou lze nařídit a na základě smlouvy vyžadovat, přesto však patří k étosu povolání pečujících o nemocné. Zdravotníků se dovolává ne jako zaměstnanců, občanů, „osob“ vázaných právy a povinnostmi, ale - každého jednotlivě - jako lidských bytostí. Vztahy pomáhajících profesionálů k trpícím, o něž se v rámci své práce starají, vyžadují skloubení obou těchto rovin – roviny vztahu mezi „poskytovatelem“ a „uživatelem“ péče a roviny vztahu mezi lidmi jako „bližními“. K oběma těmto rovinám se vztahují jiné typy hodnot. Zatímco na první rovině jde o korektní dodržování morálních pravidel a závazků ke všem stranám zúčastněným v procesu péče, na druhé rovině jde o schopnost zájmu o pacienta a citlivost k tomu, co potřebuje, po čem touží a co ho trápí. Zatímco na první rovině jde o důstojnost pacienta plynoucí z jeho autonomie a vyžadující její respektování, na rovině druhé jde o zvláštní důstojnost těch, kdo trpí. Zvládnutí „druhé roviny“ vztahu předpokládá určitý charakter a rozvoj některých ctností, v tom se nároky profesionálních vztahů pomáhajících blíží nárokům vztahů přirozených. Od těch se však liší specifickými omezeními ze strany oné „první roviny“ a požadavkem umět obě „roviny“ skloubit. Schopnost laskavého zájmu o pacienta jako o bližního a rozvoj citlivosti k němu a jeho potřebám považuji za hlavní úkoly na „druhé rovině“.  Na rozdíl od úkolů „první roviny“ nejsou sice „tvrdou“ povinností sestry či ošetřovatele, nejsou ale ani něčím, co by zaměstnavatel vůbec nemohl ovlivnit. A to je téma závěrečné části této úvahy.

IV. Péče o charakter a pracovní prostředí

Zájem a citlivá pozornost k pacientům a jejich potřebám spolu se schopností udržet si takové postoje v dlouhodobě psychicky i fyzicky náročném pracovním prostředí patří k naší představě o dobrém profesionálovi, jehož profesí je pomáhat trpícím. Zároveň však tyto požadavky každou formulovatelnou představu o profesionalitě překračují. Stačí si vzpomenout na výrazy jako „profesionální úsměv“, které zachycují zkušenost a obavu z inflace projevů zájmu o druhého, které se ukázaly být nespontánními, vycházejícími z nějakého skrytého záměru nebo rutiny. Péče o trpící vyžaduje určitou úroveň citlivosti k pacientům a jejich potřebám a přáním. Řekli jsme, že rozvoj takové citlivosti nelze nařídit jako pracovní povinnost. V některých podmínkách je však snazší, v jiných obtížnější nebo téměř nemožná. Trvalé přetěžování zaměstnanců, špatné pracovní podmínky, nedocenění atd. rozvíjení citlivosti jednoznačně narušují. Syndrom vyhoření postihující právě lidi „zapálené“ a nadšené, kteří vnímají svou práci jako „povolání“, má své kořeny nejen v osobnostních rysech, ale také ve faktorech organizačních. Když sestra nemá čas ani s pacientem prohodit pár slov, stěží může rozvíjet pozornost k jeho potřebám. V pracovním prostředí plném neustálých konfliktů, znevažování a nedocenění se nároky na charakter člověka, který by na takovém místě dokázal zůstat laskavý, trpělivý a citlivý, zvyšují až na hranici nemožnosti. I když tedy nemůžeme pacientům institucionálně garantovat, že je budou ošetřovat lidé, kteří se o ně budou zajímat a budou k nim laskaví, soucitní a trpěliví nad rámec běžné zdvořilosti, můžeme zajistit, aby pracovní podmínky těch, kdo je ošetřují, takové postoje a vztahy umožňovaly a podporovaly. Proto je zcela zásadní, abychom se pokoušeli hledat způsoby, jak o přítomnosti oné „posvátné“ dimenze v ošetřovatelství mluvit.

Závěr

Zatímco k tomu být dobrým obchodníkem, automechanikem nebo inženýrem není třeba žádné zvláštní úrovně citlivosti a zájmu o druhé, u vztahových a zejména pomáhajících profesí jako je lékařství nebo ošetřovatelství je tomu jinak. Profesionálové v pomáhajících profesích se setkávají s lidmi v nouzi, nemocnými, trpícími, umírajícími. Zkušenost utrpení často otevírá touhu po lidské blízkosti a pochopení, kdy pacient u zdravotníka nehledá jen úlevu od nemoci, ale obrací se k němu také jako ke svému bližnímu, u nějž hledá útěchu tváří v tvář bolesti a smrti. Dostát nárokům takové situace vyžaduje rozvinutou schopnost citlivé pozornosti k pacientům a jejich potřebám. Etika těchto povolání proto o mnoho přesahuje etiku „poctivého dodržování kontraktů“ v jiných zaměstnáních, která je nicméně v oblasti profesionalizované péče o trpící také přítomná. Ošetřovatel je jak zaměstnancem určité instituce s přesně definovanými právy a povinnostmi vůči zaměstnavateli, kolegům i „klientům“, za jejichž plnění nese odpovědnost, tak člověkem, který se ve své práci setkává (někdy každodenně) se svými trpícími bližními. Obě tyto roviny vztahu k pacientovi patří k jeho profesi. Nemůžeme po sestrách a ošetřovatelích vyžadovat, aby mezi své pracovní závazky přijali „povinnost laskavého zájmu o každého pacienta“ stejně, jako přijali např. povinnost „chránit informace o osobních poměrech pacienta“ nebo povinnost „poskytovat zdravotní péči bez ohledu na národnost, rasu, víru, barvu kůže, věk, pohlaví, politické přesvědčení a sociální postavení“. V tom mají kritici konceptu ošetřovatelství jako „povolání“ pravdu. Přesto však jsou tyto nároky v ošetřovatelství přítomné, zejména všude tam, kde ošetřovatelé stojí tváří v tvář dlouhodobě trpícím a bezmocným. Podobně nemůžeme po zaměstnavatelích sester a ošetřovatelů chtít, aby garantovali jejich pozornost k pacientům tak, jako garantují jejich vzdělání, dodržování zákonů a běžných morálních pravidel. Můžeme a musíme po nich ale chtít, aby jim zajistili takové pracovní podmínky, které péči o rozvoj láskyplné, citlivé pozornosti a souvisejících morálních ctností umožňují a podporují. Přetrvávající vědomí, že některá zaměstnání jsou něčím víc než jen zaměstnáním, a že k jejich dobrému, poctivému vykonávání je třeba určitého „povolání“, obsahuje hlubokou intuici. Ošetřovatelství k takovým povoláním patří a jako takové je prodchnuto zvláštní důstojností. Byla by škoda toto povědomí ztratit. Literatura:

  1. ARISTOTELES. Etika Nikomachova. Praha: Petr Rezek, 1996
  2. BEAUCHAMP, T. L., CHILDRESS, J. F. Principles of biomedical ethics. Oxford University Press, 2001
  3. BIBLE. Ekumenický překlad. Česká biblická společnost, 1995
  4. CAMPBELL, E. Professional etihcs in Teaching: towards the development of a code of practice in Cambridge Journal of Education, 2000, vol. 30, n. 2, ISSN (electronic) 1469-3577
  5. DOROTÍKOVÁ, S. Teorie a praxe etiky. In. Profesní etika učitelství. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2003
  6. KIERKEGAARD, S. Čistota srdce, Praha: Kalich, 1989
  7. KŘIVOHLAVÝ, J. Jak neztratit nadšení. Praha: Grada, 1998
  8. WEIL, S. Human Personality in Selected essays 1934-1943, London: Oxford, University Press, 1962
    1. Internet:
  9. http://capz-esprit.sweb.cz/prispevky/dokumenty/kodex_zdravotnisestry.html, 3. 5. 2009
  10. http://www.rvp.cz/sekce/808, 5.5. 2009

Viz Dorotíková, 2003 Definice pomáhajících profesí viz např. na http://www.rvp.cz/sekce/808, 5. 5. 2009 Srov. Beauchamp, Childress, 2001 Srov. Beauchamp, Childress, 2001 Z tohoto úhlu pohledu provádějí kritiku „principialistické“ etiky teorie tzv. etiky péče, stručně viz např. Beauchamp, Childress, 2001 (kapitola 8 – Morální teorie) Srov. Aristoteles, 1996 Vymezení “étosu” viz např. v  Dorotíková, 2003 Dle Campbellové je „opora interních disciplinárních opatření“ jedním z důvodů pro vytvoření profesního etického kodexu. (Campbell, 2000). Weil, 1962 Kierkegaard, 1989, s. 139 Weil, 1962 tamtéž Lk, 10, 25-37 Viz Weil, 1962 viz např. Křivohlavý, 1998 Křivohlavý, 1998 Etický kodex pro zdravotní sestry in http://capz-esprit.sweb.cz/prispevky/dokumenty/kodex_zdravotnisestry.html, 3. 5. 2009

This work, by Psychosom, is licensed under CC BY 4.0