Vydání 3-4/ 2019
LITERÁRNÍ KOUTEK
-
Zobrazení: 0
MAREK ORKO VÁCHA: BŮH JE DIVOKÝ
Pronásleduji divoké zvíře. Hledám ho, sleduji cestičku mezi skalami, běžím po jeho stopách. Co jiného je duchovní život? Hledáš Boha, běžíš za ním, za tou divokou bytostí, která se skrývá a projeví se jen někdy a jen nějak, a vždycky jindy a jinak, než čekáš. Stopy jsou všude a vedou do hor. Hledáš jej modlitbou, sebezápory tě naučí vidět jasně, skrz závoj věcí, vidíš stopy hvězd na nebi, bíle hřmící vlny moře a let racků Běžíš a chceš jej vypátrat, bušit znova a znova.
A pak, v jedné chvíli, ti to dojde. To zvíře, které pronásleduješ, se chce samo nechat nalézt. Prchá před tebou, ale zároveň chce být pronásledováno. To je to ono cosi, co tě probouzí k ránu a šeptá, že svítá a že je čas se vydat na cestu, nebo – nevíš, zdá se ti – to byl možná jen šepot větru. To ono v ranním chladu je Bůh sám, který tebou třese, aby ses probral a začal zase běžet, nebo to byl zase možná jen ten mráz, nebo snad jen ta jinovatka na spacáku. Kdo koho vlastně pronásleduje a kdo za kým běží? ptáš se. Pak pochopíš, že ono zvíře je v silných zemětřeseních, je to v uragánu vichřic a je to i v hradbě ohně, ono samo je ale ukryto jak v doupěti v jemném tichu, v tom skoro bezvětří skoro nehnutého vzduchu, skryto v tvém nitru, v tichém vánku, v sedmé komnatě. Po tisících mil to objevíš v sobě.
V Andách pochopíš, že Bůh je divoký a pochopíš to tak, jak v naší zemi nikdy. Především – vzdálenosti. Jedeš a jedeš, sto kilometrů, dvě stě, nikde nikdo, bez lidí, pampy, roztroušená křoviska, zase pampy, travnatá pláň, údolí řeky, kamenitá zem, pampa, klidně to mohly být třetihory a nic se nezměnilo. Do toho zvlněná pohoří, mnoho a mnoho bezejmenných zvlněných pohoří, která ani nemají jména, velkých jako celé Česko, špice skal, zkamenělé stopy dinosaurů, kterým by ses, když by kolem proběhli živí, vlastně ani nedivil. Další stovky kilometrů, které zde neznamenají vůbec nic. Jedeš dál a dál a zase dál a cesta je jak podle pravítka, od obzoru k obzoru nalinkovaná v moři pampy. Pochopíš, že Duch Svatý je oheň, vichr, a jeho obrazy orli a kondoři plachtící tam kdesi vysoko, a možná ten kondor nahoře nejvýš je on sám. Pak už ty vysoké hory, s věčným sněhem, tři tisíce a výš. Jako by vichr Svatého Ducha, zda se ti, smetl naše poklidná spolča, naše jistě zbožné a mírné písně mírného podnebí naší mírné domestikované katolické mládeže, scházející se v ohrádkách diecézek pod vedením mírných kněží disponujících mírnou láskou, mírnou vírou a mírnou nadějí, dávajících mírná poučení a mírné rady, jedoucích duchovní život v poklidu na rychlostní stupeň jedna nebo výjimečně dva, jen aby se nepřehřál motor; sdělujících, že bychom se tak nějak měli mít rádi a těšících se hlavně už na ten oběd.
Tady je to jiné, tady je top gear, tady je to na plyn k zemi, a ať motor řve, jak chce. Tady je to všechno jinak, jen ne mírné. Najednou pochopíš, že Ducha můžeš hledat klidně tam doma, chceš-li, v kroužcích mládeže, v sdíleních se, ve svědectvích, ve vzájemných povzbuzeních a vzájemném obohacování, jak se říká, v diskusích na předem daná témata, u moderátorů mládežnických pódií, v povzbudivých a zaručeně katolických skečích, klidně tam nebo klidně i tam, ale tady ti běhá mráz po zádech, tady žijeme naplno, tady vzýváme Boha skal, zde je Duch ohněm, který je ještě ohněm, kdy ležíš v noci na horké zemi a díváš se na nekonečná bezejmenná souhvězdí jižního nebe a ve dne vidíš po kopcích roztroušeny hořící keře tady a teď. Že Duch svatý je vichr, který je vichrem. Tohle pronásleduješ, tohle pronásleduje tebe, chce se tě to v srdci dotknout žhavým železem, být láskou uvnitř lásky, srdce v srdci. Je hezké a jistě zbožné meditovat, že tvůrcem pampelišky je Bůh. Pak stojíš uvnitř celých širých Kordiller a víš, že Bůh je divoký. Bůh And není ten vymyšlený umírněný Bůh našich spolč, co nám posílá sympatické náhodičky do našich životních vlnek, co tak mírně žehná našim jistě dobrým úmyslům, o které s laskavým humorem káží dobře živení faráři. V orkánu, co ti ohýbá stan až k zemi, pochopíš, že to tak není. Že by se faráři divili. Můj bůh je bohem Aconcaguy, bohem noci, Bohem země a nebe, Bohem vesmíru a vesmíru vesmírů, který se světlem halí jako pláštěm a kráčí na perutích větru a který miluje časná rána. Který není umíněný v žádném ze smyslů toho slova, který je prudký, vášnivý, žhavý. Tyhle skály nemohla vytvořit normální bytost, napadne tě. Ty divoké a vysoké štíty a kondory nemohla vytvořit kočka domácí, Bůh spolča katolických kytarovek. Bůh usedlých rodin, Bůh pravidelných teplých obědů, Bůh růžolících farářů, Bůh zakulacených českých luk a strání. Tady jsme jinde, tady to na tebe shora křičí, tady když fouká, tak strašně, a když půlí, tak taky strašně, když je hora vysoká, tak je opravdu vysoká, a dálka, když je nekonečná, tak je opravdu nekonečná, a když nahoře plachtí kondor, tak je to kondor. Zahlédneš záblesk těch očí v očích pumy, jejíž stopy kolem hledáš. Zde na tebe nikdo nemusí prozpěvovat, že živý je Pán, zde jsi oslněn Životem samotným. Zde na tebe žádný křesťan, co to myslí dobře, nemusí volat, že Bůh tě miluje, protože to je tady ta jediná věc jistá, ale je to něco nekonečně jiného, než co je vysloveno. Zde nikdo nedebatuje o Boží existenci, zde vypravují nebesa a volá kamení, a volá tak, že se chvějí bloky skal i země. Zde ti nikdo nemusí unyle říkat bratře nebo rádoby familiárně brácho, a myslet tím nic, zde jsi vlastní krví spojen se vším životem kolem a jsi jen skrze něho a s ním a v něm, zde jsi jedné krve s Životem samým, a když v noci přijímáš krev Páně, tak je to krev Páně; zde jsi pokrevním bratrem všech, jedné krve s Bohem věčným, živým a svatým. Tady když se modlíš, tak se modlíš. A když miluješ, tak miluješ. /Dva dny po návratu z expedice z Argentiny a Chile, 26. února 2019/
Marek Orko Vácha, JÍZDA V LEVÉM PRUHU, Rozhovor s Jožinem Valentou, Cesta, Brno 2019, str. 157–160